Archiv pro měsíc: Únor 2013

Lubna Azzam: analýza ženského hnutí v Egyptě

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

V polovině ledna vyšel článek politoložky Lubny Azzam v online revue think tanku Carnegie Endowment for International Peace. Autorka se v něm zamýšlí nad strukturou a osudem ženského hnutí v Egyptě.

Lubna Azzam tvrdí, že prezidenti a králové, případně jejich manželky, byly v arabském světě často patrony hnutí za ženská práva. Za jejich příspění se otázka ženských práv dostala na pořad dne. V Egyptě to byl prezident Násir, který v roce 1956 udělil ženám hlasovací právo. V roce 2000 dekretoval tehdejší prezident Mubarak právo žen na jednostrannou žádost o rozvod bez ohledu na zavinění. Ve stejném roce vznikla Národní rada pro ženy, jejíž předsedkyní se stala Mubarakova manželka Suzanne.

V současnosti, bez patronky ve vládnoucí garnituře ženské hnutí v Egyptě jen obtížně artikuluje své požadavky na rovnost mezi pohlavími. Top-down logika předchozích desetiletí tak de facto neumožnila vznik autonomního proudu za ženská práva v občanské společnosti. Autorka konstatuje, že některá z manželek vlivných politických činitelů dnešního Egypta se těžko ujme vedoucí role v ženském hnutí, zároveň však dodává, že je to příležitost pro občanská hnutí, která by mohla získat legitimitu a podporu běžných Egypťanek.

Více informací zde.

Ženám nově povolena účast na bojových misích Pentagonu

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

24. ledna 2013 oznámil Pentagon zrušení zákazu účasti žen na bojových misích.

Zákaz, který existoval od roku 1994, neodrážel skutečnost, že ženy se dnes misí účastní a umírají v nich stejně jako muži. Transformace logiky boje, kdy se stírá rozdíl mezi první linií a logistickým týmem, byla jedním z důvodů pro toto rozhodnutí. Jedná se o důležitý mezník srovnatelný s otevřením vojenských akademií ženám v roce 1976. Jack Jacobs, penzionovaný plukovník americké armády, míní, že změna bude implementována postupně, bude třeba určitý čas na socializaci v rámci jednotek. Zdůraznil však, že formální rozhodnutí odráží již existující realitu a potvrzuje, že byrokratickým strukturám trvá přizpůsobení se skutečnosti nejdéle.

Více informací zde.

Jsou oddělené kategorie Oskarů pro herce a herečky archaismem?

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Linn Elber napsala ve svém příspěvku pro Huffington Post, že přetrvávající rozdělení žen a můžu do dvou kategorií při udělovány Oskarů, cen Grammy a dalších, je archaismem.

Autorka pokládá otázku, zda tyto oddělné kategorie byly kdy relevatní. Hraje gender nějakou roli při evaluaci uměleckého výkonu? Uvádí, že herectví není srovnatelné s posilováním, kdy má rozdělení na ženy a muže své opodstatnění. Zároveň však ve svém článku cituje několik hereček, které se obávají, že vzhledek v většímu počtu mužských rolí, ženy budou ve znevýhodněném postavení a ceny budou uděleny menšímu počtu hereček než herců. Centrum pro studium žen v televizi a ve filmu na univerzitě v San Diegu uvádí, že mezi 100 nejvíce ceněnými filmy v roce 2011 byla třetina ženských a dvě třetiny mužských rolí. Podle americké feministické myslitelky a novinářky Glorie Steinem, by sloučení kategorií Oskarů apod. vedlo k marginalizaci méně reprezentované skupiny, tedy žen-hereček.

Originální článek v angličtině zde.

Jak na kvóty?

Publikováno | Autor:
2

Vladimír

Vladimír

Už jen samotný termín kvóty vyvolává bouřlivé reakce. Dle odpůrců zavedení povinných kvót pro ženy, jež jsou podreprezentovány jak v politice, tak i ve vedoucích funkcích státních i soukromých podniků, by takováto praktika znamenala porušení principu rovnosti občanů. Odtud už jen krůček k zavedení povinných kvót pro ostatní minority ve společnosti… Na tento argument, který má bohužel ve společnosti velikou ozvěnu, je třeba nahlížet jako na scestný! Ženy nemůžou v žádném případě být považovány za minoritu, jelikož představují více jak 52% světové populace. Dá se tedy říct, že ženy jsou většinou, která je znevýhodněná vůči vládnoucí mužské minoritě?

Dle mého názoru jsou kvóty pro ženy na vedoucích pozicích potřebné. Proč? Jelikož formální rovnost mezi muži a ženami existuje v Československu od roku 1920. O 93 let později jsme jako společnost stále ještě nedospěli k rovnosti skutečné. Domnívám se tedy, že není již dále možné spoléhat se pouze na vývoj společnosti! Právě ukákonění kvót, jejichž respektování bude právně vymáháno, by mohlo napravit tuto historickou chybu a přispět k „opravdové“ rovnosti mezi pohlavími v Česku a ve všech ostatních evropských zemích.

Vštípení kvót pro ženy na vedoucí pozice v politice i všech ostatních strukturách společnosti do českého právního řádu nesmí být však chápáno jako pozitivní diskriminace. Pozitivní diskriminace, oxymoron a pouze nepřesný překlad anglického termínu affirmative action, dává kvótám velmi pejorativní nádech.

Na konec bych velmi rád dodal, že i když mi kvóty přijdou nezbytné, je třeba je vnímat jako pouze dočasné řešení- napravení chyby jež stále ještě přetrvává v naší společnosti. A kolik času bude potřeba? Doufejme, že méně než 93 let…

Lucie

Lucie

Diskuze (pokud se nějaká vede) se točí okolo dvou typů kvót: ve státním a v soukromém sektoru. V krátkosti se budu věnovat oběma. Zavedení kvót ve státní správě a v politice podle mého názoru odráží přesvědčení dvojího charakteru: 1) Na chodu státu by se v demokratickém zřízení měli podílet rovnou měrou ženy i muži, jelikož jsou rovnou měrou zastoupeni ve společnosti. 2) Pokud chceme (optimisticky) čekat, až dojde k postupnému vyrovnání v počtu zástupců obou pohlaví, je to dlouhodobý proces. A jak říkal Keynes, v dlouhodobém horizontu, jsme všichni mrtví. Kvóty jsou příležitostí proces urychlit. Dokud mi nikdo nedokázal, že kvóty vedou k citelnému zhoršení fungování politických stran a státu, tak tvrdím, že má smysl to zkusit.Zajímavé je, že ve státním sektoru jsou kvóty pro mnohé z nějakého důvodu přijatelnější. „Ať si stát ve svých úřadech zavádí rovnoprávnost, když na to má prostředky, ale ať se vyvaruje omezování soukromého sektoru, který pokud je diskriminační, tak pouze z pochopitelného důvodu maximalizace zisku.“ Je to samozřejmě věc názoru, ale osobně s tímto tvrzením nesouhlasím. Stát má mnohem víc než regulační roli. Má možnost formovat společnost zaváděním vyšších standardů v mnoha ohledech: např. gender, životní prostředí, nebo ochrana spotřebitele. To vše jsou oblasti, kde by zřejmě neomylná ruka trhu nevedla podniky k co nejzodpovědnějšímu chování vůči společnosti jako celku. Proto věřím, že kvóty například pro řídící orgány podniků (jmenovat alespoň 40% žen) jsou legitimním zásahem státu do soukromého sektoru.

Jana

Jana

Nesmíme zapomínat na to, že Skandinávie, tento evropský model rovnoprávnosti, se v minulosti neobešel bez zavedení kvót. Zavední kvót je tedy ověřeným nástrojem a zároveň se jedná o nástroj s právním dosahem. Jak jinak donutit muže zvyklé dominovat politice začít toto své postavení sdílet se ženami, říkám si. Jenže jak to udělat, aby zavedení kvót ženám spíše neuškodilo?

V české politické kultuře, které až moc řasto vládnou útoky na profesionalitu žen političek a do politických sporů se vměšují milenecké skandály, mi nepřipadá adekvátní zavést kvóty. Důvod je jednoduchý: ženy budou ještě více stigmatizovány za svoji neadekvátnost v politice, protože „přece každá schopná žena by se dostala do politiky i bez kvót, kdyby chtěla.“ Navíc ženy i tak nebudou považovány za rovnocenné partnerky v politickém boji. Navíc se nevyhnou nelichotivým poznámkám svých mužských kolegů a to tyto ženy opravdu nemají zapotřebí.

Podle mého názoru kvóty neřeší dva zásadní problémy: zajisté nejsou motivací pro ženy, aby se dostaly do politiky a za druhé neřeší to, jak ženy budou v politice přijaty. Všechno toto ale odráží soudoubé nastavení společnosti, kdy jsme skoro na denním pořádku bombordováni zprávami o tom, kdo se opět nelichotivě vyjádřil o ženách a nehodlá se omluvit. Bohužel, tyto zprávy budí pohoršení pouze u žen nebo v úzkých feministických kroužcích. Takto nastavená společnost je daleka tomu respektovat ženy do politiky vstoupivší díky kvótám. Pokud pomineme tento fakt, je tu ještě jedna překážka rázu ryze praktického: funguje česká společnost tak, aby ženám umožnila vykonávat politickou funkci bez toho, aniž by byly diskriminovány kvůli mateřství, jak je to u jiných profesí?

host

Sylvie Bláhová

Sylvie Bláhová

Hlavním problémem při přijímání jakýchkoli kvót je nejen spokojení se s odpovědí ano, nebo ne, ale také nutnost zamyšlení nad tím, čeho tím vlastně dosáhneme. U možnosti akceptace pozitivní diskriminace žen se tak dostáváme do střetu mezi hodnotami a realitou, která je vždy poněkud jiná. Pokud by nám šlo výhradně o ženy, byly by kvóty opravdu přijatelné? Kvóty, které zcela ostentativně ukazují, že ženy prostě jsou skupinou, která není rovna skupině mužů? Podobně argumentuje také Iris Young, která volá po strukturální změně, když odmítá asimilační kroky, které vlastně jen slepě potvrzují stávající maskulinní charakter společnosti. Kvóty navíc také demonstrují klasický spor o rovnost- všichni jsme si sice formálně (právně) rovni, ale realita je zásadně odlišná. Při analýze pohledu české společnosti na tuto problematiku pak jasně vidíme zcela odmítavý většinový postoj k jakýmkoli pozitivním akcím (stačí uvést obligátní příklad Romů). Lidé tak přirozeně nejsou schopni akceptovat, že právní rovnost není zárukou rovnosti reálné. V českém prostředí tak kvóty působí jako vhozený červený hadr, o čemž se můžeme přesvědčit přečtením diskuzních fór k článkům avizujícím zavedení kvót pro ženy z nařízení EU.

Osobní hodnotové soudy, které požadují reálnou rovnost, sice mluví jasně… Lze však ve společnosti, pro kterou není přijatelná strukturální změna, postupovat jinak, než s pomocí kvót? Smutnou, avšak realistickou odpovědí je, že ne. Bez kvót prostě k větší rovnosti mezi pohlavími nedojdeme.

(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně.)

Může být žena prezidentka?

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Vladimír

Vladimír

Na první přímou volbu prezidenta republiky by se z hlediska rovnosti mezi pohlavími dalo nazírat jako na úspěšnou.

Počet kanditátek v prvním kole představoval celou jednu třetinu kandidátů a všechny tři kandidátky na prezidenku dokázaly posbírat potřebných 50 000 podpisů. Je tedy možné konstatovat, že všechny disponovaly velkou voličskou legitimitou.

Poznamenejme ale, že ani jedna kandidátka nebyla podporována parlamentní stranou. Dalo by se tedy říct, že všechny tři kandidátky byly předem odsouzeny k neúspěchu, jelikož bez pevného stranického zázemí se o post prezidenta uchází obtížněji.

V čem tedy spočívá problém?

V samostém rámci politických stran jsou ženy omezovány tzv. skleněným stropem a nezachrání to ani obsazení Miroslavy Němcové na post předsedkyně Poslanecké sněmovny. Ženy tak přirozeně nemohou pomýšlet na vedoucí funkce.

Je tedy opravdu možné považovat podíl žen v prezidentské volbě a jejich výsledek za úspěch, když všechny tři obsadily poslední příčky a ani jedna z nich nepřesáhla 5% hlasů?

Můžeme si do nekonečna nalhávat, že emancipace žen v politice je nepotřebná. Důkazy však mluví za vše…

Lucie

Lucie

V kontextu nedávné první přímé volby hlavy státu ČR se tato otázka jeví jako opodstatněná vzhledem k tomu, že jsme mohli na adresu tří kandidátek slyšet různé argumenty, které se často opíraly do jejich ženství.

Odpověď z hlediska práva je jasná a nikdo ji nezpochybňuje. Prezidentem se může stát občan, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.

Přesto zazněly argumenty, že žena se na prezidentku nehodí. Často odrážely pochybnosti o jejich autoritě nebo o schopnosti „zkrotit špinavou politiku.“ Málokdy se tato tvrzení odráží o konkrétní příklady pochybení nebo slabosti z minulosti kandidátek. Jedná se často o obecný postoj, a v tomto ohledu, podle mého názoru o stereotypní nazírání.

Zatímco pro některé jsou ženské vlastnosti kandidátek na obtíž, pro jiné jsou naopak předností. Osobně bych se spíš snažila oprostit od vzývání či zatracování „typicky ženského“ a zaměřila bych se na osobnostní kvality bez ohledu na gender, na morální hodnoty kandidátek a kandidátů a na jejich politický program.

Bylo by také zajímavé seznámit se s názory obyvatel jiných států, kteří jsou na prezidentky víc zvyklí než my v Evropě…

Jana

Jana

Pozitivním zjištěním nedávné přímé volby prezidenta ČR je zajisté fakt, že se v České Republice vyskytují ženy, které mají nejenom vůli, ale především potenciál stát se prezidentkou. V zemi, která nemá úplně nejlepší bilanci politické účasti žen, je toto pozitivním znamením a signálem, že ženy jsou zde připraveny vstoupit do prostoru, který je ještě dnes považován za mužský. Zdá se ale, že české ženy jsou připraveny kandidovat ve větší míře na prezidentku než na poslankyni. Prezidentská kandidatura v sobě paradoxně zahrnuje asi nejméně „tvrdé“ politiky – důkazem jsou ženy-kandidátky bez podpory politických stran, které i přes tento v politice vážný handicap shromáždily potřebný počet hlasů k realizaci své kandidatury. Nicméně politika je otázkou nabídky a poptávky a ve vrcholové politice je reciprocita těchto dvou složek naprosto klíčová. Výběr kandidátů do parlamentu je pro prestiž a přežití strany naprosto zásadní a tato nebude riskovat ztrátu byť jediného křesla. Důvod je jasný : dokud není veřejný zájem, aby na tomto a dalších křeslech seděly ženy, politické strany je tam jen tak na zkoušku nedosadí. Tento aspekt je velmi důležitý, protože ve své podstatě jsme my, ženy z České Republiky většinově zastupovány muži.

Aby se jednou tedy v Česku mohla stát prezidentkou žena, musí si ženy začít přát, aby se politické debaty o ženách nevedly bez nich.

host

Sylvie Bláhová

Sylvie Bláhová

Ulrich Beck ve svém zásadním díle Riziková společnost píše, že „ženy vlivem emancipačních tlaků očekávaly větší rovnost v povolání a v rodině, jejich očekávání však narazila na protichůdné tendence na trhu práce a v chování mužů. Muži si naopak osvojili rétoriku rovnosti, aniž by po slovech následovali činy.“ Beck tak přesně vystihuje problém, který je stále aktuální na české, ale i na celoevropské úrovni. Proč jsou ženy stále přirozeně vylučovány z vedoucích pozic ve veřejné sféře, a to i přes kvóty, jež se s vysokou intezitou snaží zavádět Evropská unie? Odpověď na tuto otázku poskytuje feministická analýza organizace v čele s Moss Karter. Ta říká, že genderové rozdíly v organizacích existují kvůli jejich strukturálnímu uspořádání. Genderové specifikace totiž nejsou v organizaci a její hierarchii vůbec zahrnuty, struktura organizace je přirozeně patriarchální. Ženy byly v rámci kapitalistického vývoje ze všech struktur veřejné sféry vyloučeny, nemohly se tedy podílet ani na konstrukci jednotlivých organizí. Stávající společenské struktury nás však přesto udržují ve falešném vědomí prostřednictvím deklarované neutrality. Ve skutečnosti je to však pouze fikce, a to vlastně potvrzují i samotné kvóty. Kdyby byly společenské struktury opravdu neutrální, žádných kvót by nebylo třeba. To také vysvětluje, proč by žena v roli prezidentky byla spíše anomálií než důkazem rovnostářské politiky.

Pokud chceme opravdovou změnu, musíme nahradit podsouvanou neutralitu neutralitou faktickou, tou, na které by se opravdu podíleli ženy i muži stejným dílem. Pak snad bude žena- prezidentka nečím zcela přirozeným.

(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně.)

Gender v tramvaji

Publikováno | Autor:
2

Podle skutečné události.

tramvajfotoğraf 3

Istanbul, with courtesy of Emel Topçu

Páteční odpoledne v celkem plné tramvaji. Na zastávce dobíhá skupinka 4-5 mužů s řízným slovníkem. Jejich slova a cigaretový kouř rychle naplňují vůz, tramvaj se rozjíždí. Po chvíli se ozve starší paní sedící poblíž: „Promiňte pánové, ale v tramvaji je zakázáno kouřit, to vás musím napomenout.“ Reakce je pomalejší, ale přeci jen se jeden ze skupinky přidává a osočuje kuřáka: „Ty hlupáku (méně vybíravě), tys naskočil s cigárem? Vyhoď to, jsou tu děti.“ Starší paní už se nestará, ale reakce je zřejmě stále příliš pomalá na ženu, čtyřicátnici, sedící opodál. Celý příspěvek →

Potřebujete pracovní sílu zdarma? Řekněte své ženě.

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Satirické zamyšlení.

Jsou ženy jedinou sociální skupinou, která bude pracovat zdarma? „Jistě, že ne,“ řeknete si, „jaký nesmysl!“ Dobře, zřejmě ne všechny ženy, ale pokud jste muž, bude to pravděpodobně případ právě vaší ženy, sestry nebo matky. Celý příspěvek →

Ženy: mezi vztahy a penězi

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Recenze knihy: Viviana Zelizer : “The Purchase of Intimacy“

with courtesy of Emel Topçu

with courtesy of Emel Topçu

Kniha Viviana Zelizer nabízí nový pohled na propojení intimních vztahů mezi ženami a muži s jejich ekonomickými aspekty. Její teorie, nazývaná „spojené životy,“ nabádá nikoli k oddělenému vnímání těchto sfér, ale k vnímání jejich interakce, což dosud nebylo možné, protože sociology a ekonomy odděloval jednak strach ze zkorumpování intimních vztahů ekonomickými principy, jednak obava z toho, že by ekonomie ztratila svou exaktnost zaváděním neměřitelných afektivních vztahů. Celý příspěvek →