Recenze knihy Dorris Lessing – Puklina.

Dorris Lessing (nar.1919) je britská spisovatelka, která získala Nobelovu cenu za literaturu v roce 2007. Její dílo Puklina vyšlo česky v roce 2008 po dlouhé odmlce, jelikož její poslední přeložený román je z roku 1974.

Ve svém příběhu nabízí Lessing alternativní pohled na dějiny lidí, kdy podle již zapomenutého vyprávění, existovaly nejdříve ženy. Vyvinuly se zřejmě z mořských ryb (tak obratné byly ve vodě). Měsíc řídil jejich cyklus a tak se děti rodily díky přirozenému přírodnímu rytmu. Velké změny, které do života žen zasahují, vysvětluje Lessing skrze vůli přírody, která se materializuje v konání vymykajících se jedinců: první ženy, které rodí chlapce (zpočátku označované jako Zrůdy), první dívky, které se odváží do údolí mužů, první dívky, které pochopí, že napříště bude oplodnění žen závislé na mužích…

Reprodukce a její formy jsou jedním z klíčových témat knihy. Lessing nazývá první lidi podle jejich reprodukčních orgánů: Pukliny a Malíci. Jejich sexuální identita je extrapolována (či redukována?) na celou jejich osobu. Často se do popředí dostává potřeba reprodukce a její klíčovost pro klid a pokračování rodu, pro zachování přirozeného řádu. I ve chvíli, kdy ženy začnou být závislé na oplodnění muži, považují svou reprodukční funkci za klíčovou. Vůdkyně žen, Maronna zvolává: „Není mezi námi jediné naplněné lůno. […] Za podrážděnost a svárlivost žen mohou jen jejich prázdná lůna.“ (str.207) Muži mají velice specifický vztah  k reprodukci. Jsou rozhořčeni, když ženy dlouho nepřichází za účelem páření, zároveň těhotné ženy jim překáží a nestojí o křik nově narozených dětí. Nejsou tedy konfrontováni s určitou životní fází dětí, i když si sami vzpomínají, jak je ženy vychovaly jako malé, a jak pak utekli do údolí k mužům. Maronna vytýká Horsovi, vůdci mužů, že „pro ně, pro muže, je to snadné neboť se o chlapce nestarají odmalička, nýbrž teprve od věku, kdy péči nevyžadují, a veškerou výchovu, kojení a krmení za ně obstarávají ženy.“ (str.153)

Z pohledu generových rolí je zásadní ona koexistence obou pohlaví. Nutí je totiž vůbec poprvé se zamyslet nad jejich (odlišnými) identitami a vůči sobě se vymezit. „Bez mužů, či Zrůd, nemusely myslet na to, že jsou Pukliny; bez těch druhých se nemusely utvrzovat v tom, kdo jsou.“ (str.71) Jací jsou a jak se na sebe dívají? Pukliny mají zpočátku sofistikovanější jazyk, neznají strach, jsou líné, bez potřeby po dobrodružství, žijí stále na stejném místě a neprozkoumávají okolí, jsou obklopeny pohodlím, mají monopol reprodukce. Malíci je vidí jako hysterické, hloupé, nerozumějící pravé zábavě, neustále jim spílající. Malíci naopak ztělesňují pohyb, smysl pro dobrodružství a neustálé zlepšování, adrenalin, soutěživost, ale také nezodpovědnost, nedomýšlení následků, zbytečné nebezpečí, až plýtvání životem. Ženy jim často nedůvěřují a pochybují o nich. „Ženy došly k závěru, že se sice rodí jako normální, avšak později již nemyslí na nic jiného než na svůj malík.“ (str.136)

Dalo se by se říci, že Lessing prezentuje alternativní rozvoj prvních lidských společenství jako vedoucí k takovému generovému rozdělení, jak ho známe. Otázkou zůstává, jestli tím akceptuje přirozenost takového pořádku nebo se pokouší zpochybnit dominantní výklad historie. Vodítkem se mohou stát epizody ze života vypravěče prastaré historie, kterým je historik v antickém Římě. Například říká: „Vždy mi připadalo zábavné, že ženy jsou uctívány jako bohyně, zatímco v obyčejném životě jsou považovány za druhořadé a podřadné.“ (str.29)  Další postřeh se týká jeho druhé ženy: „Také mi řekla, že nemá mateřský cit, nikdy ho neměla. Ptala se matky, proč musela menší sourozence vždy krmit a koupat ona a bratři nikoliv. Matka jí prostě odpovídala, že tak to vždy bylo.“ Autorka tu otevírá prostor pro kritiku přidělených generových rolí.

Kniha mlčí o tom, jaké by mělo být ideální společenství lidí. Osobně mi přišlo skličující, že by ideálem mohly být dvě oddělené společnosti setkávající se jen k páření. „Copak ti na nás nezáleží, Horso, nezáleží ti na nás?“ (str.205) volá Maronna, vůdkyně žen, předznamenává tím, že toto oddělení je nemůže dlouhodobě plně uspokojit?

Dorris Lessing, Puklina, Jota, Brno 2008