Může být žena prezidentka?

Vladimír

Vladimír

Na první přímou volbu prezidenta republiky by se z hlediska rovnosti mezi pohlavími dalo nazírat jako na úspěšnou.

Počet kanditátek v prvním kole představoval celou jednu třetinu kandidátů a všechny tři kandidátky na prezidenku dokázaly posbírat potřebných 50 000 podpisů. Je tedy možné konstatovat, že všechny disponovaly velkou voličskou legitimitou.

Poznamenejme ale, že ani jedna kandidátka nebyla podporována parlamentní stranou. Dalo by se tedy říct, že všechny tři kandidátky byly předem odsouzeny k neúspěchu, jelikož bez pevného stranického zázemí se o post prezidenta uchází obtížněji.

V čem tedy spočívá problém?

V samostém rámci politických stran jsou ženy omezovány tzv. skleněným stropem a nezachrání to ani obsazení Miroslavy Němcové na post předsedkyně Poslanecké sněmovny. Ženy tak přirozeně nemohou pomýšlet na vedoucí funkce.

Je tedy opravdu možné považovat podíl žen v prezidentské volbě a jejich výsledek za úspěch, když všechny tři obsadily poslední příčky a ani jedna z nich nepřesáhla 5% hlasů?

Můžeme si do nekonečna nalhávat, že emancipace žen v politice je nepotřebná. Důkazy však mluví za vše…

Lucie

Lucie

V kontextu nedávné první přímé volby hlavy státu ČR se tato otázka jeví jako opodstatněná vzhledem k tomu, že jsme mohli na adresu tří kandidátek slyšet různé argumenty, které se často opíraly do jejich ženství.

Odpověď z hlediska práva je jasná a nikdo ji nezpochybňuje. Prezidentem se může stát občan, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.

Přesto zazněly argumenty, že žena se na prezidentku nehodí. Často odrážely pochybnosti o jejich autoritě nebo o schopnosti „zkrotit špinavou politiku.“ Málokdy se tato tvrzení odráží o konkrétní příklady pochybení nebo slabosti z minulosti kandidátek. Jedná se často o obecný postoj, a v tomto ohledu, podle mého názoru o stereotypní nazírání.

Zatímco pro některé jsou ženské vlastnosti kandidátek na obtíž, pro jiné jsou naopak předností. Osobně bych se spíš snažila oprostit od vzývání či zatracování „typicky ženského“ a zaměřila bych se na osobnostní kvality bez ohledu na gender, na morální hodnoty kandidátek a kandidátů a na jejich politický program.

Bylo by také zajímavé seznámit se s názory obyvatel jiných států, kteří jsou na prezidentky víc zvyklí než my v Evropě…

Jana

Jana

Pozitivním zjištěním nedávné přímé volby prezidenta ČR je zajisté fakt, že se v České Republice vyskytují ženy, které mají nejenom vůli, ale především potenciál stát se prezidentkou. V zemi, která nemá úplně nejlepší bilanci politické účasti žen, je toto pozitivním znamením a signálem, že ženy jsou zde připraveny vstoupit do prostoru, který je ještě dnes považován za mužský. Zdá se ale, že české ženy jsou připraveny kandidovat ve větší míře na prezidentku než na poslankyni. Prezidentská kandidatura v sobě paradoxně zahrnuje asi nejméně „tvrdé“ politiky – důkazem jsou ženy-kandidátky bez podpory politických stran, které i přes tento v politice vážný handicap shromáždily potřebný počet hlasů k realizaci své kandidatury. Nicméně politika je otázkou nabídky a poptávky a ve vrcholové politice je reciprocita těchto dvou složek naprosto klíčová. Výběr kandidátů do parlamentu je pro prestiž a přežití strany naprosto zásadní a tato nebude riskovat ztrátu byť jediného křesla. Důvod je jasný : dokud není veřejný zájem, aby na tomto a dalších křeslech seděly ženy, politické strany je tam jen tak na zkoušku nedosadí. Tento aspekt je velmi důležitý, protože ve své podstatě jsme my, ženy z České Republiky většinově zastupovány muži.

Aby se jednou tedy v Česku mohla stát prezidentkou žena, musí si ženy začít přát, aby se politické debaty o ženách nevedly bez nich.

host

Sylvie Bláhová

Sylvie Bláhová

Ulrich Beck ve svém zásadním díle Riziková společnost píše, že „ženy vlivem emancipačních tlaků očekávaly větší rovnost v povolání a v rodině, jejich očekávání však narazila na protichůdné tendence na trhu práce a v chování mužů. Muži si naopak osvojili rétoriku rovnosti, aniž by po slovech následovali činy.“ Beck tak přesně vystihuje problém, který je stále aktuální na české, ale i na celoevropské úrovni. Proč jsou ženy stále přirozeně vylučovány z vedoucích pozic ve veřejné sféře, a to i přes kvóty, jež se s vysokou intezitou snaží zavádět Evropská unie? Odpověď na tuto otázku poskytuje feministická analýza organizace v čele s Moss Karter. Ta říká, že genderové rozdíly v organizacích existují kvůli jejich strukturálnímu uspořádání. Genderové specifikace totiž nejsou v organizaci a její hierarchii vůbec zahrnuty, struktura organizace je přirozeně patriarchální. Ženy byly v rámci kapitalistického vývoje ze všech struktur veřejné sféry vyloučeny, nemohly se tedy podílet ani na konstrukci jednotlivých organizí. Stávající společenské struktury nás však přesto udržují ve falešném vědomí prostřednictvím deklarované neutrality. Ve skutečnosti je to však pouze fikce, a to vlastně potvrzují i samotné kvóty. Kdyby byly společenské struktury opravdu neutrální, žádných kvót by nebylo třeba. To také vysvětluje, proč by žena v roli prezidentky byla spíše anomálií než důkazem rovnostářské politiky.

Pokud chceme opravdovou změnu, musíme nahradit podsouvanou neutralitu neutralitou faktickou, tou, na které by se opravdu podíleli ženy i muži stejným dílem. Pak snad bude žena- prezidentka nečím zcela přirozeným.

(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně.)

FacebookTwitterGoogle+PinterestLinkedInRedditStumbleUponEmail