Sylvie Bláhová – Komentář k diskutovanému dokumentu Rozhořčené 2012.

Dokument Davida Vondráčka Rozhořčené 2012 vyvolal výrazné reakce snad v celém českém mediálním prostoru, včetně sociálních sítí. Co chtěl vůbec Vondráček svým ročním sledováním čtyř výrazných, levicově zaměřených žen sdělit? Přes bezpochyby zajímavé a v dnešní době krize vysoce aktuální téma však Vondráček sklouzává do „dvojí struktury předsudků“, která tak celý dokument činí vysoce neobjektivním.

První rovina, jež se dostalo výrazné kritiky z řad, zejména levicově smýšlejících, jedinců se vztahuje na snahu autora vyobrazit cokoli, co se staví proti současnému politickému a sociálnímu systému, jako něco deviantního a krajně nebezpečného (což je možné sledovat zejména u komentářů jednotlivých žen ke kritice současného systému a následnou obrazovou asociaci se symboly srpu a kladiva či portrétu Lenina). Autor tak například směšuje smýšlení samotných výroků autorek (které rozhodně nehonestují komunismus) s demonstranty Komunistické mládeže na Václavském náměstí. Dalším a snad ještě výrazněji tendenčním sdělením jsou zdlouhavé a zdánlivě nic vypovídající záběry bytu Ilony Švihlíkové. Nejen, že u ostatních představitelek takové momenty zcela chybí, je však také evidentní, že autor chce dlouhým záběrem na plakát Karla Gotta, obří puzzle s koňmi či na rodiče Švihlíkové (což je z profesního hlediska minimálně nefér) vyobrazit charakter myšlení, které zosobňuje ona sama. Tedy jako něco „zamrzlého“ v 80. letech (čti zpátěčnického, co by nás zavedlo zpět do té „nešťastné“ doby). Jako by se autor dívaka tázal: „Takto opravdu chcete žít?“. Nejde tedy o názor Švihlíkové jako takový, ale o jeho a priori ztotožnění s něčím, co už tu prostě bylo. Vedle této ideologické clony, která by jistě zasloužila hlubší rozbor však stojí také, pro nás zajímavější, genderová (stereotypní) rovina. Všechny čtyři ženy prostě nepůsobí zcela „normálně“. Ilona Švihlíková, o které tu již byla řeč, je vyobrazena jako žena, která sice z hlediska sociálního postavení výrazně potlačila svůj dělnický původ, je to však kariéristka, která nejen že má deviantní názory, která ale také žije s kocourem u rodičů ve svém pokoji polepeném plakáty Karla Gotta a fotkami princezny Diany. Je to žena, která řekla, že ukončení snad jediného vztahu, který ve svém životě měla pro ní bylo velkou úlevou. Je to snad „normální“? Možná ještě „nenormálněji“ je vyobrazena zakladatelka ProAltu Tereza Stöckelová. Stejně jako Švihlíková, i ona je profesně velmi úspěšná a žije sama, v pětatřiceti stále nemá děti a ani je mít nechce. Působí výrazně androgynně, což autor ještě zintenzivňuje záběry na Stöckelovou zvedající činku. Jako alespoň částečně „normální“ je tak vykreslena novinářka Saša Uhlová (jejíž portrét minimálně na sociálních sítích působil nejpozitivněji). Snad na všech záběrech je zobrazena se svými dětmi. V jednom záběru se dokonce svěřuje, jak jí vyhovuje, že jí manžel s péčí o domácnost příliš nepomáhá. Zajímavé také je, že vedle Švihlíkové a Stöckelové neřekne snad jeden zajímavý a něčím výjimečný názor. No není to „dokonalá“ žena? Nejen že se však sama Uhlová proti tomuto vyobrazení vyhrazuje ve svém článku na Deníku Referendum, kde nepřímo obviňuje Vondráčka z účelové manipulace, uvádí však také své působení v dokumentu na pravou míru (autor její názorová vyjádření nezveřejňoval, protože se mu to prostě nehodilo).

Přestože je tedy téma dokumentu z obou zmíněných rovin velmi zajímavé, hlavním problémem je jeho samotné zobrazení. Lze však vůbec natočit objektivní dokument? Jedno je však jasné, přesto, že objektivita nebude nikdy zaručena, je reálné alepsoň méně intenzivně divákovi vysílat podprahová sdělení, jejichž cílem je jen podpoření stávajícího systému. A je jedno, jestli tím myslíme neoliberalismus nebo patriarchát.

Komentář Saši Uhlové v deníku Referendum: http://www.denikreferendum.cz/clanek/15067-vondrackova-rozhorcena-dama-spis-poslusna-holcicka