Je až úsměvné, s jakou vervou dnešní ženy bojují za rovnoprávnost s muži. Přitom by se dalo říci, že 20. a 21. století jednou bude možná nazýváno stoletím žen. Ačkoli jsou ženy často marginalizovány, nejsou viditelné, takže se někdy mluví o absenci žen v historii, přesto pro ženy bylo v posledních pár století uděláno více než pro muže.
Je to jednoduché – pokud má člověk zdánlivě všechno, nemusí o nic bojovat, mnohdy nemusí ani hájit své pozice. Takto tomu bylo až donedávna pro muže. Ne ve všech zemích byl proces stejný a jsou země, kde považovat ženy za zvýhodněné vývojem dějin, by bylo nesprávné a skoro až nemorální. Nicméně, mluvme o tom, co spojovalo muže mnoha kultur: muž byl považován za právoplatného dědice, mohl nabýt vzdělání, měl dokonce určitou nutnost jít na zkušenou do světa, zastával vedoucí postavení ve společnosti ve všech etapách vývoje politických systémů. Ženil se možná na popud rodičů, ale stále si vybíral nevěstu. Za tuto pak přebíral zodpověnost, měl základní funkci živitele a ochraňovatele své rodiny. Jeho žena se mu mnohdy stávala jedním z dětí, za které rozhodoval a zodpovídal.
Žena, na rozdíl od muže byla zbavena jakékoliv zodpovědnosti, práv či dokonce originality. Ženské prostředí bylo velice rigidní, řízeno celý systémem mravně-náboženských a společenských norem, řídilo se klimatem doby a společnosti, v jaké se dívky pohybovaly. A každý krůček vpřed bylo malým vítězstvím – první dívčí školy, první studentky na univerzitách, sufražetky, právo volit. S masovým zamětnáváním žen, začaly ženy vstupovat do veřejného prostoru a získávat čím dál více privilegií. Privilegií, které byly dány mužům skoro odnepaměti a které ženy získavaly v rámci emancipačních procesů. A pokud se na tyto procesy podíváme velice obecně a široce, jedná se o změny jak ve sféře soukromého života – srovnejme si například propast mezi sňatky domlouvanými rodiči a dnešními dobrovolně single ženami – tak ve sféře profesní. Emancipace posunula ženy dál, stimulovala je, dávala jim náměty k tomu, jak žít jinak. Muži tuto šanci neměli.
Dnes už vidíme v menší či větší míře následek těchto dvou protichůdných jevů – z jedné strany cílevědomé ženy, z druhé strany muži, držící se zuby nehty toho, co jim z tradiční role muže ještě zbývá. Proto ty střety, proto tolik předsudků proti feministkám. Tento ženský boj je veden až moc často podle mužského vzoru dominance – ženy chtějí vše, co mají muži, koneckonců mají na to právo, potřebné vzdělání, předpoklady, jen si neuvědomují, že tímto vznikne určitá nerovnováha. Nerovnováha, která už v určitých zemích vznikla a nebyla ženám ku prospěchu. Cíl žen v boji za rovnoprávnost je vlastně to, aby bylo tak nějak oficiálně uznáno, že ženy jsou rovné mužům, co se týče schopností a profesionality a aby ženám nebyly kladeny bariéry, pokud chtějí žít aktivní život podle toho, co si pod tímto pojmem samy představí. Nicméně problematickým by mohlo být to, že tento boj za rovnoprávnost, trošku pozapomíná na muže. Hlavní idea přece není vytěsnit muže z jejich pozic, nemělo by se jednat o nějakou „ženskou invazi“ (jak je to i někdy prezentováno) a dokazování si, že my, ženy, můžeme všechno. Aby to nakonec nedopadlo tak, že ženy budou muset všechno, protože muži si uvědomí, že žít vedle superženy je pohodlné. Muži se možná za pár let začnou potutelně usmívat pod vousy a říkat si, jen ať se ty ženské přetrhnou, jdou do politiky, živí rodinu, a přepínají TV. A budou si toto mumlat u café laté se spícím dítětem v kočáru někde na terase kavárny. A možná, že ženy jednoho dne přijdou domů, najdou sice muže na mateřské, ale nenajdou večeři, ani čistou a vyžehlenou košili na další den. Superžena jen vzdychne, však sama přece ví, jak náročná může být mateřská dovolená, a udělá to všechno sama.
Ale teď vážně. Bez toho, aniž bychom se zajímali o to, jak muži zvládají tyto emancipační vlny a jakou roli si oni ve společnosti následkem těchto vln hledají, by celý feminismus mohl skončit opět dominancí – žen nad muži. A to není v zájmu ani žen, ani mužů. Protože jakýkoliv vztah dominance totiž nutně vede k ponížení, manipulaci, znevýhodnění dominovaného… Pokud by emancipace vedla k tomuto, nebude vítězstvím pro nikoho. Neměli bychom tedy opakovat chyby našich předchůdců a muže opomíjet. Myslím si totiž, že otázka role ženy ve společnosti už byla prodebatována poměrně důkladně, avšak reflexe na téma role muže v dnešní společnosti nebo společnosti zítřka chybí. Navíc společnost musí vytvářet obě pohlaví, pokud se chceme dopracovat k nějakému lepšímu nebo alespoň novému modelu. Z tohoto hlediska nejen, že by muži neměli být opomíjeni, ale měli by se do těchto procesů sami aktivně zapojit.
