Tento příspěvek je inspirován vysíláním pořadu Historie.cs z 9. března 2013.

V průběhu pořadu byla řeč o několika výrazných tvářích českého ženského hnutí. Vedle obligátní Boženy Němcové a Milady Horákové, se diváci mohli seznámit s možná méně známou Františkou Plamínkovou. Plamínková (1875-1942) byla aktivní politička, novinářka a bojovnice za práva žen.

Ještě v dobách existence Habsburské monarchie založila Výbor pro volební právo žen, zasazovala se o zrušení celibátu učitelek a spoluredigovala heslo „ženská emancipace“ pro Ottův slovník naučný. Přišla také s převratnou analýzou volebního řádu z roku 1861, který sice nezahrnoval ženy do aktivního volebního práva, ale, jak tvrdila Plamínková, nevylučoval je z pasivního volebního práva, tedy z možnosti být zvolen. S přispěním Plamínkové, byla do zemského sněmu zvolena Božena Viková-Kunětická v roce 1912, tedy 7 let předtím, než ženy dostaly volební právo. Vikové-Kunětické sice nebylo povoleno zasedat, jednalo se i tak o bezprecedentní případ.

Od roku 1918 byla Františka Plamínková členkou Strany národních socialistů, za kterou byla třikrát zvolena jako senátorka národního shromáždění ČSR. Úřad zastávala od roku 1925 do roku 1939. Po roce 1939 napsala dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém ho obviňovala z nespravedlnosti a lhářství. Odmítla emigrovat, v rámci heydrichiády byla zatčena dne 30. června 1942 popravena na Kobyliské střelnici.

Františka Plamínková je možná méně známou prvorepublikovou postavou. Fakt, že se jedná o zakladatelku ženského hnutí u nás, jen potvrzuje, jak málo se všeobecně ví o tomto proudu.