35. ročník filmového festivalu Films de femmes (Filmy žen) v Créteil u Paříže zařadil do svého programu mimosoutěžní přehlídku filmových snímků nazvanou Služky (Les Bonnes). Poznamenejme na úvod, že ve francouzštině má výraz „elle est bonne“ (ona je opravdu kost) poměrně pejorativní, sexuální konotaci. Sekce Služky si tak klade za cíl představit různé podoby novodobých služebných. Úvodním snímkem mimosoutěžní přehlídky byl belgický dokumentární snímek Vous êtes servis (Jste obsluhováni) režiséra Jorge Leòn z roku 2010.
Tento silný snímek zachycuje výuku indonéských žen v „institutu pro služebné“ : jedno z nejvýnosnějších odvětví indonéské ekonomiky, jež bylo oficiálně podpořeno i vládou země. Jorge Leòn mapuje asi jednoletou přípravu těchto mladých žen, které se z finančních důvodů „rozhodnou“ opustit své rodiny a vydat se za prací profesionální posluhovačky do Saudské Arábie, Tchaj-wanu či do Evropy. Již v prázdném sále mě upoutaly dva aspekty dokumentu: služebné jako novodobé otrokyně a paradox vzdělávání těchto mladých žen v institutu domácích prací.
Obraz zcela otrockého zacházení se služkami je režisérem poeticky představen prostřednictvím četby dopisů Indonézanek adresovaných svým rodinám. Z dopisů se divák dozvídá o zacházení se služebnými v Abu Zabi či v Tokiu- ponižování, fyzická napadení, lití vařící vody na nohy a ruce… Každá z těcho budoucích služek si musí najít agenturu zprostředkující pracovní povolení v zahraničí; tyto agentury pak ženy „koupí“ a prodají klientům. Nejedná se ovšem o prodej v pravém slova smyslu. Ženy jsou pouze zapůjčeny na dobu od dvou do čtyř let a je o ně velmi dobře postaráno. Kromě stravenek se kdykoliv mohou svobodně rozhodnout pracovní poměr rozvázat a vrátit se domů- pokud ovšem rodina, u niž slouží souhlasí a pokud seženou dostatečné finanční prostředky na vykoupení se ze služby.
Je zajímavé zaměřit se především na pojem svobodného rozhodování se. Pravdou sice je, že když si najmeme služebnou a platíme ji, není na tom nic pobuřujícího. Co ale pobuřující je, je názor, že tyto ženy se svobodně rozhodly dát se do služby. Prodat se na trhu práce. Částečně přestat být člověkem a stát se zbožím! S přispěním indonéských úřadů se tak de facto stává obchodování se ženami zcela legálním.
Druhým aspektem k zamyšlení byl samotný fakt formování žen k profesi služebné ve specializovaném insititutu. Zde mi nehraje následující skutečnost: jaktože je potřeba ženy naučit být služkami? Copak nemají od přírody předpoklady k starání se o domácnost? Tato otázka mi nejde z hlavy a přiměla mě zavzpomínat si na hodiny dílenských prací na základní škole, již se dívčí polovina třídy neúčastnila, jelikož měla hodinu prací domácích (či vaření). Vzdělávací systém tak značně určuje naše genderové postavení ve společnosti a dle našeho pohlaví nám automaticky přiděluje hodiny vaření nebo hodiny zatloukání hřebíků.
Dokumentární film Služky je tak kritikou západní společnosti a jejího tradičního dělení sociálních rolí na roli mužskou a roli ženskou aniž by však jedinkrát zobrazil situaci v konkrétní zemi na Zapáadě (celý snímek se odehrává v Indonésii a částečně v Abu Zabi). Jorge Leòn rovněž přináší kritiku novodobého otroctví, které ovšem není otázkou pouze žen, ale také mužů; námezních dělníků na stavbách Blízkého východu.
