Být feministou pro mne znamená bojovat proti nedokonalostem společnosti v souvislosti s přetrvávajícími nerovnostmi mezi pohlavími.
V mém pojetí se tak nejedná o žádnou ideologickou motivaci, ale o obyčejnou občanskou angažovanost. Na každou nerovnost ve společnosti by mělo být poukazováno a měli bychom interpelovat veřejné činitele k nápravě objevujících se chyb.
Je tedy zcela koherentní, když muž je feministou. Feministou je člověk, který se zamýšlí nad postavením žen ve společnosti a snaží se kriticky hodnotit současné nastavení společenských rolí, přidělovaných jak mužům, tak ženám. Člověk, který se snaží vžít se do role druhého a pochopit tak požadavky vznesené pro dosažení rovnosti.
Muž tak může být feministou stejně jako může být člověk bílé barvy pleti bojovníkem, či dokonce iniciátorem, hnutí za zrovnoprávnění černochů.
Feminismus by neměl být pouze způsob vnímání společnosti otevřený pouze ženám. Zdá se být nezbytně nutné otevřít se a integrovat muže do boje proti neustále se vyskytující nerovnosti. Feminismus bez mužů zmůže mnohem méně než feminismus začleňující muže do otevřené a kritické společenské debaty.
Cílem feminismu je reálná rovnost mezi pohlavími (v rámci uskutečnitelného) a této rovnosti prostě a jednoduše nemůže být dosaženo bez debaty a bez zapojení mužů. O nich bez nich (či o nás bez nás) není řešením.

Pro řadu lidí, hlavně pak mužů, už sama tato otázka může znít jako nonsens, samotná podstata muže jako feministy nedává v mainstreamovém diskurzu příliš smysl. Jako by muž popíral své mužství. V důsledku tohoto trendu například vidíme, že v českém prostředí vystupuje veřejně snad jen M. Vodrážka. V akademické sféře pak na katedře genderových studií v Praze působí pouze P. Pavlík, na stejné katedře v Brně muže nenajdeme. Bylo by však zřejmě nevhodné omezovat se pouze na akademické prostředí, na druhou stranu, kde jinde bychom feministy hledat měli než právě tady.
I přes tuto evidentní absenci mužů- feministů si zkusme popsat, jaké aspekty by měl feminista splňovat a jaká úskalí ho bezpochyby čekají. Jednak by měl akceptovat fakt, že rovnosti pohlaví dosaženo nebylo, naopak, měl by si uvědomovat, kolik mezer v naší společnosti stále přetrvává. Měl by mít snahu proti tomuto řádu vystupovat, ale také hledat řešení, jak z toho ven. Rozhodně to však neznamená, že by popíral svoje mužství. Situace by se dala srovnat například s intelektuály vystupujícími proti jiným formám útlaku (ať už etnickým, či třeba třídním). Je však jasné, že veřejný pohled na muže stojící na straně žen je trochu jiný než u muže obhajujícího například nějakou etnickou menšinu. Muž obhajující ženy totiž nemusí překonávat pouze názorové střety s oponenty, ale také ad hominem argumenty o biologických základech, které svým postavením „ popírá“.
Odpověď na uvedenou otázku je tak sice jednoduchá, muž feministou být bezpochyby může, avšak je vystaven mnohonásobně většímu nebezpečí než jeho ženské protějšky. Místo, aby tak mohl prezentovat své názory, bude často tlačen spíše k vysvětlování, proč zrovna on dělá to, co dělá, jakto, že není „normální“ muž.

(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně)