Rodina versus Kariéra: Máte při pohledu na úspěšné ženy pocit osobního selhání? Je kariéra opravdu jen otázkou vytrvalosti jednotlivce? Anne-Marie Slaughter, bývalá šéfka politického plánování v Bílém domě, chce skoncovat s přetvářkou: „Chyba není na straně jednotlivce, je načase si přiznat, že se neobejdeme bez strukturálních změn.“

„Why Women Still Can’t Have It All?“ (Proč ženy stále nemohou mít všechno?) je název světově diskutovaného článku Anne-Marie Slaughter, který vyšel v The Atlantic v červnu 2012 (zde). Jedná se o vlivný příspěvek do debaty o dilematu rodina vs. kariéra.

Původně profesorka na Princetonské univerzitě, Slaughter byla vybrána, aby řídila oddělení Politického plánování v Bílém domě (Policy Planning Department). Svou funkci zastávala dva roky (2009-2011). Když vypršelo dvouleté volno, v rámci kterého Princeton umožňuje svým zaměstnancům výkon veřejné funkce, Slaughter uvedla své důvody k návratu na univerzitu:

Vracím se domů nejen kvůli Princetonským pravidlům, ale také proto, že chci být se svou rodinou a usoudila jsem, že žonglovat mezi vysokou státní funkcí a potřebami dvou dospívajících synů není možné.

Slaughter byla následně kritizována, především z feministických kruhů za to, že mladým ženám dává špatný příklad; měla být živým důkazem, že spojení kariéry a rodiny je možné. V odpověď napsala osmistránkový článek, ze kterého vybírám pár hlavních myšlenek.

Slaughter se pozastavuje nad tím, jaký signál ženám usilujícím o kariéru vysílají ty, které již na vrchol dosáhly: jako by říkaly „Co je to s vámi?“ (Proč se Vám nedaří uspět? Problém musí být ve Vás.) V této souvislosti kritizuje i Sheryl Sandberg, výkonnou ředitelku Facebooku, která tvrdí, že individuální snaha a vytrvalost k úspěchu stačí (video zde, komentář na Thinkgender.eu zde).

Podle výzkumu Betsey Stevensona a Justin Wolferse z roku 2009 se prý u žen snižuje pocit celkové spokojenosti. Autoři tomu říkají „nová genderová propast“ (studie zde), kdy trend ukazuje stoupající relativní spokojenost u mužů a klesající u žen. Znamená to, že všechny snahy na genderovou vyváženost selhávají v tom, že nepřináší ženám větší pocit spokojenosti? Slaughter nabízí řešení: žena prezidentka a 50 žen senátorek v Americkém senátu (tedy přesně polovina křesel). Jedině tak bude možné realizovat potřeby všech žen a ne pouze několika výjimečných jedinců.

V druhé části článku se Slaughter zaměřuje na „polopravdy,“ které mnohé úspěšné ženy uvádějí, jako návod k úspěšnému skloubení rodiny a kariéry.

• Mít rodinu i kariéru je možné, pokud jste dostatečně odhodlaná. Jedno je podle Slaughter jisté: ženám, které to dotáhnou až na vrchol, odhodlání nechybí. Je ale možné osobní ambicí vyřešit konflikt mezi pracovní dobou a školní výukou, potřebu být fyzicky přítomna v kanceláři až do pozdních hodin, nebo služební cestu? To jsou strukturální problémy, které často přesahují odhodlání jednotlivce.
• Rodina i kariéra, obojí je možné, pokud se vdáte za správnou osobu. Nyní je možná vhodné podotknout, že manželem Anne-Marie Slaughter je významný teoretik Evropské integrace Andrew Moravcsik, taktéž univerzitní profesor. Po dobu působení Slaughter v Bílém domě převzal větší část rodičovských starostí právě Moravcsik. Slaughter k tomu dodává, že celý argument stojí na předpokladu, že ženy mají chuť přenechat hlavní podíl na výchově svých dětí partnerům. Podle Slaughter nejde o společenskou roli, ale spíš o mateřský cit, který „v podstatě uvádí možnost volby mezi rodinou a kariérou do teoretické roviny.“ Naznačuje tím, že volba je povahy značně iluzorní. Kolik z vás by opravdu upřednostnilo kariéru, když na vás doma čekají dvě děti?
• Vše je možné, pokud se to dobře načasuje. Slaughter dementuje tuto vizi s tím, že mít děti brzy i později jsou rozhodnutí, která mohou negativně ovlivnit kariéru ženy-matky. Pokud se rozhodne mít děti dříve, může čelit těžkostem při hledání zaměstnání a rozvoji kariéry. Pravděpodobně také bude mít méně peněz na jejich výchovu. Naproti tomu, pokud má děti v pozdějším věku, rodina může být lépe ekonomicky zajištěná, ale žena si tak na vrcholu své kariéry bude muset odříkat snové nabídky, které přichází po několika letech kariérního růstu.

Jak je možné situaci pracujících žen zlepšit? Slaughter nepopírá, že mnohé z jejích úvah jsou aplikovatelné na ženy z vyšší střední třídy s dobrým vzděláním (a tedy nezanedbatelným vstupním kapitálem). Zároveň ale mluví o problémech, kterým čelí mnohem širší skupina žen. Jako jedno z řešení by měli zaměstnavatelé umožňovat flexibilní pracovní dobu a práci z domova (například v době, kdy děti spí). Slaughter popisuje své známé, které vyřizují pracovní emaily ráno předtím, než děti vzbudí a vypraví do školy.

V praxi se často stává, že organizační schopnosti a osobnostní přednosti, které denně prokazuje pracující rodič, jsou ceněny méně než úsilí kolegy, který trénuje na maraton. Pro demonstraci uvádí Slaughter příklad Louise Richardson, dnes zástupkyně rektora na Univezitě Saint Andrews, která na mikrovlnce vždy volí čas 1.11, 2.22 apod., protože naťukat tři stejné číslice je rychlejší. V pracovním kolektivu se ale spíše dostane uznání maratonskému běžci než vytíženému rodiči.

Dále Slaughter navrhuje zrevidovat pohled na „úspěšnou kariéru.“ Současnou vizi úspěchu, jehož vrchol nastává kolem 45. roku života je třeba posunout k realističtější metě, kolem šedesátky. Napomáhá tomu jak delší naděje dožití, tak i pozdější rodičovství. Závěrem Slaughter uvádí, že ženy se budou moci skutečně prosadit do světových vedoucích pozic ve chvíli, kdy mužský přístup a mužské chování přestanou být vnímány jako ideál.

Obsáhlé zamyšlení, které nabízí Anne-Marie Slaughter je zásadním přispěním k debatě o tom, zda ženy mohou kombinovat rodinu a úspěšnou kariéru. Je originální v tom, že se ze své pozice „modelu pro ostatní ženy“ rozhodla upřímně mluvit o osobních potřebách žen spojených s mateřstvím. Pro příslušnice předchozí generace feministického hnutí byla zmínka o „mateřském citu“ něco, co si nemohly dovolit, něco, co je usvědčovalo ze slabosti. Slaughter otevírá nový aspekt celé otázky – je společnost schopna nastavit podmínky tak, aby ženy měly možnost upřednostnit rodinu v určitém období svého života (protože si to tak přejí) a mohly pak pokračovat v kariéře?