Zkrocení zlé ženy, název hry, který zná asi většina kdysi školou povinných. Mnozí ji mají zařazenou jako „tu sexistickou hru od Shakespeara“ a k tomu ji ani nemuseli vidět tím méně číst…jméno samo je dost výmluvné. Proto možná překvapí výklad, který nabízí Martin Hilský, uznávaný český překladatel již přes dvacet let držící monopol na české verze Shakespearových her. Podle Hilského totiž není jasné, kdo koho vlastně krotí. Jednoznačné není ani „poslání,“ které Shakespeare do hry vložil.
Již třetím rokem mohou diváci shlédnout Zkrocení zlé ženy (The Taming of the Shrew) v rámci Letních Shakespearovských slavností v Praze. Vysoká návštěvnost potvrzuje oblíbenost této hry, kterou Shakespeare napsal již na konci 16. století, někdy mezi lety 1589 a 1592, a která tedy patří mezi jeho nejranější komedie.
Typicky Shakespearovsky, hra spojuje tři dějová pásma. Tím prvním je předehra (na Letních Shakespearovských slavnostech ji ale vypouští). Jedná se o prvek zásadní, jak ukáží následující postřehy z pera Martina Hilského a Přemysla Ruta. Předehra je totiž rámcem celé hry, díky ní je krocení zlé ženy vlastně hrou ve hře a děje se „jen jako.“ Předehra začíná… šlechtic najde před hospodou spícího dráteníka a opilce Kryštofa Šikulku. Pro pobavení své a svých druhů nechá stále ještě spícího Šikulku převléct do drahých šatů a namlouvá mu, že je bohatý. Právě ve chvíli, kdy se Šikulka chystá do postele s madam ženou, která je ve skutečnosti převlečený sluha, přichází na scénu komedianti a začínají hrát hru o zkrocení zlé ženy. Podle Martina Hilského je celá komedie „Shakespearův první pokus o divadelní sen.“ Šikulka totiž skutečně váhá, který z jeho dvou životů se mu zdá. Hra nastoluje také otázku, „do jaké míry je naše vlastní identita výmyslem či výtvorem jiných lidí.“
Druhá rovina příběhu probíhá v rámci představení, které Šikulkovi hrají komedianti a jedná se o námluvy krásné Bianky a tří jejích nápadníků. Bianka je sličná, křehká, plačtivá, a jeví se jaksi plochá a (i když jen navenek) naivní. Způsob namlouvání nápadníků je až zženštilý a dal by se považovat za protipól k mnohem drsnějšímu seznamování Kateřiny a Petruchia, dvou hlavních postav. I v této části se najde celá plejáda záměn rolí a převleků.
ISD 191 Performing Arts Programs
Hlavním, třetím příběhem je seznamování Petruchia a Kateřiny, při kterém dochází ke „krocení.“ Kateřina zastupuje archetyp ženy, která je hubatá a odmlouvačná, a jak dokazuje Hilský, tato postava se objevuje ve 418 verzích celkem 30 národních literatur. Čistě z genderového a jazykovědného hlediska je zajímavé, že slovo „shrew“ (které v anglickém originále znamená zlý) původně označovalo zlomyslného muže, a až zhruba od 16. století bylo používáno pro ženy.
ISD 191 Performing Arts Programs
Petruchio v podstatě krotí svou ženu stejně, jako se krotí ptáci – vyčerpáním a vyhladověním. Hra pak vrcholí závěrečnou řečí Kateřiny, která nemá daleko do kázání:
Zkalená studánka je zlobná žena,
Nepěkná, mračná, kalná, odpudivá,
Kdo smočil by v ní žízní zprahlé rty,
kdo zkropil by, byť kapkou, horkou skráň?
Tvůj manžel je tvůj pán, tvůj král, tvůj život,
A vladař tvůj, tvůj hospodář, tvá hlava.
Spor o výklad vychází z těchto slov. Podle Hilského je důležité, že Petruchio Kateřinu neumlčel. Ba co víc, má poslední slovo. Hilský nabízí srovnání s jinou verzí této hry z roku 1754, jejímž autorem je David Garrick. V této podobě se hrála v Evropě i v Americe zhruba sto let od poloviny 18. století. Garrick zavádí zásadní změnu: závěrečný monolog vkládá do úst Petruchiovi:
Čím poddaný je králi povinen,
tu povinnost má žena k manželovi.
A když vzpurná, vzdorná, samý truc,
mrzutá, zatrpklá a neposlušná,
což není z ní pak hašteřivá štěkna?
Nejen, že v původní verzi „poslouchá“ Petruchio Kateřinu a v Garrickově je tomu naopak, ta druhá je explicitním potvrzením mužské dominance. Přemysl Rut připomíná klíčovou roli předehry. Jedná se o představení v rámci hry, které ukazuje, „jaké masky si lidé nasazují, například při hře na silného muže a slabou ženu.“ A jelikož se každý příběh mění „podle toho, komu je vypravován,“ dráteníku Šikulkovi se tak přizpůsobuje jazyk i scény. Kateřina je herečka, která ví, kdo je její publikum a kdo jí na konci bude tleskat.
HILSKÝ, Martin, „Shakespeare a jeviště svět“ Academia, Praha, 2010, str.43-52
RUT, Přemysl, „Příběh a Shakespeare“ Akademie múzických umění v Praze, 2005, str.38-43
