zdroj: The Atlantic

Nové slovo – starý fenomén?

Definice je jasně genderově zabarvená: mansplaining je, když muž vysvětluje ženě blahosklonným tónem, že se mýlí v jejím názoru na téma, které se jí přímo týká. Mansplaining vznikl spojením dvou anglických slov: man – muž a explain – vysvětlit. Nejedná se však o muže, který vysvětluje, jde tu o mentorský a povýšenecký tón, se kterým je tak činěno vůči ženě ohledně tématu, kde v konkrétním případě znalost ženy převyšuje tu mužovu (témata, kde toto platí, jsou u každého různá).

Pojem vznikl v roce 2008 v návaznosti na článek americké spisovatelky Rebeccy Solnit v Los Angeles Times. Ta v něm mimo jiné anekdoticky popsala, jak jí jeden muž radil v oblasti její odbornosti a zakončil to tím, že jí doporučil knihu, jejíž ona byla autorkou a na kterou si on pouze přečetl recenzi, neboť nebyl s to pojmout myšlenku, že by jako žena mohla mít v oboru skutečný přehled. (Článek včetně aktuální předmluvy si můžete přečíst zde). Zhruba o měsíc později se termín „mansplain“ objevil a ujal v internetových diskuzích.

Solnit poukazuje na to, že nejde jen o obdobné ojedinělé trapné situace, ale o celospolečensky rozšířený fenomén s vážnými dopady. Jde totiž o jakýsi seberegulační mechanismus v prostředích, ve kterých muži tradičně dominují, tedy např. ve vědě a vyšším managementu. Pokud dochází k automatickému zlehčování názorů žen, jakkoli podložených studiem, výzkumem či dlouhodobou praxí, ženám je nejenže nepříjemné se v takovém prostředí pohybovat, ale zároveň často ztrácejí sebedůvěru se projevit a tedy začnou i skutečně profesně zaostávat.

V jiné rovině může být pointou mansplainingu i situace, kdy muž má pocit, že lépe než žena rozumí nějaké veskrze ženské zkušenosti, problému, či zážitku. Jako příklad je možné uvést člověka, který zpochybňuje či jinak zlehčuje sexuální obtěžování dívky s tím, že by měla být ráda za pozornost, nebo je to někdo, kdo má ambici vysvětlovat podstatu „pravého“ feminismu, nebo kdo rozhoduje, co je a co není projevem sexismu.

Slovo jako takové je sice nové, ale koncept je pochopitelně mnohem starší. Americký časopis The Atlantic se při zkoumání historie mansplainingu podíval do vlastních archivů a našel příklad z roku 1903, kdy slovo mansplaning ještě neexistovalo, ale danou situaci popisuje trefně. Lyman Abbott, protestantský teolog, ve své stati vysvětluje, proč ženy nechtějí volební právo:

„Myslím, že žena cítí, i když si to možná neuvědomuje, jak otázka volebního práva není ryze politická, ale prostupuje všechny sféry společnosti – domov, církev, průmysl, stát, sociální strukturu. A ke změnám v těchto oblastech se ženy staví povětšinou s tichou opozicí. A za tyto tiché ženy, jejichž hlasy nejsou slyšet na jednáních, […] za ně já mluvím.“

(orig. zde)

Mansplaining v podání tohoto teologa znamená mluvit místo žen.

Je nutné dodat, že participace mužů na debatách o feminismu je vítána, s tím, že je rozdíl zapojit se do diskuze, a napadat přímé prožitky a zkušenosti žen. Rozhodně by byla škoda, kdyby kvůli opatrnosti mužů či nedůvěře žen zmizela cenná snaha obou pohlaví představit si sebe na místě toho druhého. Mansplainer není muž, který se zapojuje do debat o ženských tématech, ale někdo, kdo tak činí povýšeně s chutí rozdávat lekce.

Více o mansplainingu:

• Článek v The Atlantic.
• Rebecca Solnit – Proč je mansplaining stále problém?
• Anne-Charlotte Husson na francouzském blogu Genre!
• K historii a definici mansplainingu na francouzském serveru Madmoizelle.

Na závěr poděkování Michalovi za komentář k první verzi článku a za vyhnutí se mansplainingu.