Tentokrát si na Thinkgender.eu můžete přečíst velmi osobní rozhovor se ženou, která skrze vlastní prožitek neobyčejně pojmenovává své životní zkušenosti. Zkušenosti se pak přetavují v principy, které umožňují stále se rozvíjet a zlepšovat. Je ráda ženou, a muže považuje za své největší duchovní učitele. Laura, 42 let, z Prahy. Seznamte se.

„Smyslem života je přece život sám, se všemi svými radostmi a úskalími“

Jste ráda ženou?  

Být ženou je krásné, jsem ráda ženou.

Co je smyslem života ženy?

Na tuto otázku neexistuje obecná odpověď. Každá žena/muž vám odpoví něco jiného. Smyslem života je přece život sám, se všemi svými radostmi a úskalími. Z duchovního hlediska nejde ani tak o pohlaví jako o to, projít co možná nejlépe a s plným vědomím zodpovědnosti za své chování různými životními situacemi. Abych se vrátila k otázce, která svým způsobem volala po srovnání života muže a ženy, myslím, že bychom se nerodili odlišní, kdybychom neměli mít odlišné smýšlení a prožívání. Zjednodušeně řečeno, žena má být ženou a muž mužem. Problém je, že každý si to vykládá po svém. Každý do svého přesvědčení vnášíme svůj názor, ovlivněný výchovou v dětství, tím co nás formovalo, s čím jsme se ztotožnili a co jsme se rozhodli radikálně odmítat. Proto, co člověk to názor. Nikdy nedostanete stejnou odpověď od dvou lidí, proto je to všechno tak krásně zajímavé a vzrušující, debatovat o čemkoliv a pokaždé se dozvědět něco nového.

Pokud mám mluvit jen za sebe, smyslem pro mě jako pro ženu je cítit se ve své roli dobře, cítit se chápaná a uznávaná jako žena, matka, milenka, a to i navzdory chybným rozhodnutím, kterým se samozřejmě, naštěstí, nevyhýbám.

Co je pro ženy typické?

Mám trochu problém zaškatulkovat ženu do její typické role. Zeptáte-li se muže, vykreslí typickou ženu jinak než žena a druhá žena, třetí žena… Co mě napadá nejtypičtější na ženách je zřejmě jejich touha líbit se spojená se zálibou v líčení. To nás zřejmě od mužů odlišuje nejvíce. Vše ostatní mi připadá oboustranně možné. Ať už jde o zaměstnání, způsoby chování (hysterky bývají nejen ženského rodu) nebo třeba ruční práce.

„Největší snahou bylo zajistit dětem stabilní prostředí, dobře fungující rodinu i za cenu velkého vnitřního přemáhání.“

Jakou roli mají ve Vašem životě muži? A proč?

Muži jsou pro mě velkou výzvou, naštěstí už ne tak moc velkou neznámou… Od raného dětství se jim snažím porozumět a vymezit se vůči nim. Od narození mě formovalo prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Říká se, že si dívka vybírá muže podle svého otce, buď proto, že jí imponoval anebo jeho opak v případě, že s jeho názory nesouhlasila. U nás panoval přísný matriarchát, maminka velela a rozhodovala o všech podstatných i nepodstatných věcech. Mám pocit, že to tatínek velmi rychle pochopil a aby byl doma klid, přizpůsobil se. Tenhle rodinný model se mi už od dětství nějak nezdál, vlastně jsem ho nechápala, v podstatě mi bylo otce líto a ta tíseň na srdci dost často způsobovala tichou nevraživost vůči matce. Ačkoliv jsem se tomu vědomě bránila, nevědomky jsem přijala názor, že pokud chci něčeho dosáhnout, musím se o to postarat sama.

Můj manžel byl přesným prototypem mého tatínka. Tichý, nekonfliktní, se svým vlastním vnitřním životem, do kterého mě málokdy pustil. Vždycky mi bylo bližší chování otce než matky, jenže ouha, poznala jsem, že s tichým člověkem se vždy jen tiše jednat nedá… tenkrát jsem se domnívala, že alespoň občas musím dovolit části mého já, kterou jsem zdědila po mamince, projevit se ve své síle. A najednou jsem začala vnímat vztah svých rodičů jinak, prožívala jsem podobné situace, kterých jsem byla svědkem coby malá holka, ale tentokrát jsem je viděla z jiného úhlu.

Změnil se tímto poznáním Váš vztah k matce?

Vzhledem k tomu, že jsem postupem času, vlivem životních událostí a změn, měnila vztah ke všem kolem sebe a hlavně sama k sobě, samozřejmě jsem změnila i vztah ke své matce. I když stále s některými jejími názory nesouhlasím, dokážu ji pochopit a hlavně už neodsuzuji sama sebe za vlastnosti, které jsem zdědila nebo k nim mám alespoň potenciál.

Jaký pohled na muže jste předala svým dětem?

Jelikož jsem měla děti poměrně brzy, sama jsem ještě neměla jasno v tom, co chci já, natož co vlastně chci po partnerovi. Hezky jsem se v tom plácala. Největší snahou bylo zajistit dětem stabilní prostředí, dobře fungující rodinu i za cenu velkého vnitřního přemáhání. To zná asi většina žen. Zapomínají na svá přání a touhy a lžou samy sobě, že ta největší radost je úsměv jejích dětí. Na ničem jiném přece nezáleží. Pravda je, že se tím nedá oblbovat donekonečna. Děti jsou vyspělé duchovní bytosti s velmi vyvinutou intuicí a tak nás velmi rychle „odhalí“. Vždy vycítí pravý stav věcí, a protože jsou opravdu vnímavé a chytré, aby rodičům neublížily, nechají je hrát jejich hru, dokud to rodiče tzv. nepřeženou. Pak zakročí a někdy to bývá velmi bolestné. Myslím, že jsem snažila dětem vybudovat krásné a nekonfliktní dětství za cenu popření sebe sama, což mi dříve připadalo úplně normální, ale s odstupem času velmi nešťastné řešení. A jaký pohled na muže jsem předala svým dětem? To se musíte zeptat mých dětí…

V jaké životní fázi jste tedy opustila tu myšlenku, že je třeba se obětovat pro ostatní? Proč si myslíte, že je to nefungující strategie, a jak funguje ta Vaše současná?

Radikální změna přišla potom, co jsem onemocněla chorobou, jejíž příčinou bylo právě popírání svého Já. Onemocněla jsem z toho, jak moc jsem se snažila, aby se všichni kolem mě měli dobře. Nepochopila jsem, že pro to, aby ostatním bylo hezky, musím se tak cítit především já. Byla jsem sama pro sebe nedůležitá, ta poslední v řadě. Nemoc mě donutila zpomalit a zamyslet se nad příčinami své bolesti. Po dvouletém boji s klasickou medicínou jsem se rezignovaně obrátila na alternativní způsob léčení, který bral v úvahu člověka jako víceúrovňovou bytost. Jak jsem tak studovala a četla různé knihy a názory, postupně se vytrácel můj vztek na nespravedlnost osudu a vzala to do svých rukou. Přijala jsem názor, že jsem za vše odpovědná já a zejména, že já jsem pro sebe ta nejdůležitější. A hlavně – začala jsem se tak cítit! Nemoc už jsem nepotřebovala, objevila jsem zdravou sebelásku, našla jsem zalíbení v jednoduchosti, přestala jsem se snažit mít vše pevně ve svých rukách, pod kontrolou. Šlo to pomalu a někdy těžce, ale šlo to. Začalo se měnit mé okolí, najednou jsem byla jiná bytost, a za to vše vděčím mužům.

„Myslím si, že jsem konečně přišla na způsob, jak přes muže poznat lépe sebe sama.“

Mění se Váš pohled na muže?

Můj pohled na muže se mění každým dnem…Dříve jsem se snažila každého muže napasovat do předem vytvořených škatulek. Nebyla jsem příliš tolerantní, a pokud chlap něčím vybočoval, neměl šanci se ke mně vůbec přiblížit. Postupem času, po zkušenostech se stejnými typy mužů, kteří mě, navzdory tomu, že vyhovovali mým nárokům, stále zklamávali, jsem pochopila, že je něco špatně. Když už jsem prožívala třetí vztah jako přes kopírák, začala jsem uvažovat o svém postoji vůči mužům jako takovým. Co mi na mužích vlastně nejvíc vadí? A proč? Přišla jsem na to, že pro mne je prototypem typického muže člověk, který kouří, pije, každý večer trvá na teplé večeři, nejlépe vepřo knedlo zelo, lahvince piva a za největší vrcholný zážitek večera považuje televizní sportovní přenos.

Když jsem o tom přemýšlela, samotnou mě udivovalo, proč mě tohle na mužích tak irituje? A proč, když žádný chlap z mých vážných známostí takový nebyl, mi vztahy s nimi nevyšly? A v tom se mění můj pohled na muže. Dívám se teď na ně jinýma očima. Dívám se na muže jako na duchovní bytost, stále si všímám vlastností, které mi nesedí, ale pozoruji svou reakci a snažím se porozumět sama sobě, co mi to má říct, proč mě to emočně zasahuje? Myslím si, že jsem konečně přišla na způsob, jak přes muže poznat lépe sebe sama. Je to dlouhý proces zrání duše.

Jak komunikujete s muži? Existují nějaké úspěšné strategie? Jak se chovat k mužům, aby žena dosáhla svého?

Tak to jsou zapeklité otázky. Každý člověk má v sobě více osobností a každá má osobnost by vám odpověděla jinak. Dám slovo té, která má se svou strategií největší úspěch. Žena musí být potvora s výrazem světice. S muži komunikuji nejdřív neverbálně, tzv. očním kontaktem. Vzpomněla jsem si, že jsem nedávno četla jakýsi průzkum, čeho se muži nejdříve na ženě všimnou, respektive co je zaujme jako první. Jsou to oči, úsměv a celkový dojem. Už to nejsou prsa jako za mých mladých let, je vidět, že i muži se mění! Po očním kontaktu a úsměvu mohu říct prakticky cokoliv, je to přijato mnohem lépe než od ženy, která tuhle strategii nepoužívá. Myslím, že muži od ženy očekávají, že bude svá. Ať je jakákoliv, že si za tím stojí, že vyzařuje zdravou sebelásku, a ačkoliv je schopná a nezávislá, zároveň dává muži možnost, aby si ji hýčkal, chránil a opečovával.

Je nutné muže manipulovat například v každodenním životě? Jak to probíhá, když je třeba vyměnit žárovku nebo něco opravit?

A je nějaký jiný život než každodenní? Všechno je hra, jen se musí dodržovat předem dohodnutá pravidla. Pokud něčeho chci dosáhnout a chci to opravdu rychle a podle svého, pak použiji své ženské zbraně a „donutím“ tak muže hrát zase svou úlohu. Oni muži moc dobře vědí, že s nimi my ženy manipulujeme, ale také poznají, kdy je to jemná a něžná manipulace a kdy už jsou pod nátlakem. Na nás ženách je najít tu správnou míru.

Jak vypadá nebo se chová žena, která nepřijímá své ženství, nebo která zkrátka vystupuje ze své role ženy?

Asi jako já když mi bylo dvacet. Je to žena, která moc tlačí na pilu a je jedno v jaké je to životní oblasti. Je potřeba mít vše v rovnováze, snažit se o harmonii sama se sebou. I žena, která přehání starost o své nejbližší, nepřijímá své ženství, protože o tom to není. Ženství je především o ženě jako takové. Je umění být ženou, stejně jako je umění být mužem, ale je krásné učit se to.

Jakou ženu muži chtějí?

Neměla byste se na tohle spíš zeptat nějakého muže? Já to zkusím odhadnout.. Domnívám se, že muži chtějí ženu, co ví, co chce. Není nic horšího, než mít doma někoho, kdo sám sobě nevěří a tápe. I když chápu, že ve dvaceti je to jiné než ve čtyřiceti. Muži chtějí jasno, ne mlžit. Chtějí ženu, která bude sama pro sebe atraktivní, a jestli se k tomu potřebuje namalovat, nebo vylepšit postavu liposukcí je celkem jedno, hlavně že jí to zvedne sebevědomí. Možná chtějí dobrou kuchařku, ale myslím, že podstatnější pro ně je schopnost naslouchat a mlčet v pravý čas, vytušit, kdy se přitulit a kdy jít radši s kámoškou na víno. Chtějí mírně nezávislou, ale soběstačnou ženu, která se nezalekne problémů a je ochotna je řešit vstřícně a bez zbytečných emocí. Tak možná tak.

Má se ve vztahu říkat vždy pravda?

Určitě ne, to totiž ani nejde. Říká se, že pravda je jen jedna, jenže těch úhlů pohledu! Každý má svůj vlastní a tak se pravda ve snaze objasnit ji co nejobjektivněji, tak aby to pochopil i partner, často nepravdivě překroutí a to pak bývá důvodem ke zbytečnému vysvětlování. Pokud si nejsme jisti, že partner mou pravdu pochopí, tak proč s ní jít na trh? Takže říkat pravdu ano, ale ne vždy je to opravdu ve vztahu nutné.

Co je to nevěra? Je to něco nevyhnutelného? Co lidem dává a co jim bere?

Záleží z jakého úhlu pohledu se na nevěru díváme. Ze společenského hlediska je nevěra odsouzeníhodná a naprosto nepřijatelná, přesto se vyskytuje poměrně často. Ze statistik je patrné, že více než polovina manželství se s nevěrou alespoň jednou v životě setká. Z duchovního hlediska se dostáváme do situací, které je nutné prožít a zpracovat a je jedno, jestli to bude na mentální či fyzické úrovni. Když to neumím prožít mentálně, holt se s tím člověkem musím sblížit fyzicky. Vesmír nám přibližuje situace a okolnosti důležité pro náš duchovní rozvoj a může se stát, že nám do cesty postaví člověka, který je např. prototypem nepřijatelného muže, a přesto nás to k němu velmi táhne. Nevíme proč, ale je to tak. Vždy je to výzva se sebou něco udělat, já se sebou, on se sebou a posunout se dál. Z duchovního hlediska jde o vztah jako každý jiný. Jinak v životě lidí nevěra vždy znamená životní změnu a bolest, pokud se provalí. Nevěra zahrnuje veškeré mimomanželské intimní styky, ať jsou na jakékoliv úrovni. Pokud se člověk jednou někde „zapomene“ a i v případě, že potká svou „osudovou“ lásku, vždy se jedná o nevěru. Takhle jednoduše a nekompromisně člověk umí soudit sám sebe.

Je rozvod neúspěch?

Rozvod je něco, co bylo pro naše babičky nepřijatelné, za co se naši rodiče styděli, co je u nás normální a o čem se možná budou vnoučata učit ve škole, protože naše děti se radši nevezmou, aby se nemusely rozvádět. Nemyslím si, že je to neúspěch, ale domnívám se, že se tahle instituce používá zbytečně moc často. Už se mi nelíbíš, už mě nebavíš, tak to skončíme, rozvedeme se. Partneři se už nesnaží jako dříve „lepit“ vztah dohromady, nemají chuť, pod dojmem rychlé doby se rozvedou, aby neztráceli čas, musí přece hledat dál a jednou snad budou mít štěstí, nechápou, že nejdřív musí začít sami u sebe… je to smutné, ale pro náš vývoj nutné.

Jak tohle hledání probíhá? Mají všechny vztahy něco společného? Jakou mají funkci? Nedá se říct, že ve skutečnosti je jedno s kým člověk „skončí“, protože když bude dostatečně otevřený, tak se prostě dá vyjít s každým? Proč je tedy člověk pořád puzen jít za lepším, když je to jen iluze?

Nedá se říct, že stačí být otevřený a pak vyjdu s každým. Pravda je, že člověk ve vztahu s druhým hledá část sebe sama. Buď ho přitahuje podobná vlastnost, co nosí v sobě, i když si to třeba zprvu neuvědomuje, anebo ho přitahuje to, co ho vlastně irituje, co má také v sobě, ale není ochotný se s tím ztotožnit. Pak se stává, že jsme přitahováni k člověku, který nás vlastně po rozumové stránce nemůže ničím přitahovat a přesto to tak je. Pak lidi tápou a nechápu, že se může jednat o vztah, kdy je potřeba vynést na světlo své stíny, které mi právě tenhle partner zrcadlí a zpracovat je. Člověk, který je stále puzen jít „za lepším“ nepochopil, o čem vztahy jsou. Že vypovídají o něm samotném. Dokud se neztotožní sám se sebou, bude stále hledat toho pravého, protože bude hledat sám sebe. Existují různé typy vztahů, ale jedno mají společné – cestu k sobě sama. Přes druhé se učím poznávat sama sebe, jen druzí mi ukáží i to, co si sama nedokážu přiznat.

Existuje „ten pravý“ nebo „ta pravá“ ? Pokud ano, jak poznat, kdo to je?

Každý je ten pravý, ta pravá. Někomu stačí jeden jediný vztah na celý život a naučí se vše, co potřebuje, někdo holt vystřídá těch učitelů více, ale z každého vztahu si bereme jisté poučení, i když si to třeba hned neuvědomujeme. Také záleží, na jaké jsem duchovní úrovni, kolik mi je let, co v životě hledám, na čem mi záleží atd. Kdyby existoval nějaký jednoduchý způsob jak na první pohled poznat „toho pravého“, nebylo by to ono, už by nás to hledání nebavilo a my přece chceme, aby nás život bavil.