Anna pochází z česko-francouzské rodiny, je jí 33 let a před pár měsíci se jí narodila první dcera. V rozhovoru pro Thinkgender.eu se dotýká témat spjatých s mateřstvím, srovnává systémy mateřské dovolené v Čechách a ve Francii a zamýšlí se nad společenskými tlaky, které dnes na ženy působí.

„Je to chlapeček?“

Jsou nějaké otázky, na které jsi alergická od doby, co jsi máma?

Ani ne… jinak bych se nad odpovědí tak dlouho nezamýšlela.

Spíš jsem si všimla, že otázky hodně předvídám, když se mě někdo zeptá, jak se mám, a jak to zvládám, tak už mu rovnou řeknu i že mě to celé baví, víc než jsem si myslela…

Zároveň mám pocit, že jsem obklopená lidmi, kteří jsou hodně citliví. Máma mě nikdy přehnaně nedirigovala a nekontrolovala, a od té doby, co mám dítě, se v tom nic zásadního nezměnilo. Ptá se třeba, jak se má malá, ale na víc ani nemusí, protože já jí to řeknu i tak.

Teď mě napadá, že mě hodně zarazila jedna otázka od některých lidí, jestli si nepřipadám jako kráva od doby, co kojím. Někdo, kdo už měl dítě, tak by tuhle otázku vůbec nepoložil, i když to kojení třeba nefungovalo. Já nejsem žádná kráva, jsem žena, matka, ale rozhodně kojení pro mě není redukování na zvíře… Je to hezký privilegovaný moment jen nás dvou. I manžel reflektuje, že je to něco, co nikdy nezažije, říká, že by chtěl být ženou, aby to mohl taky zažít.

A vlastně už vím, jakou otázku nesnáším: Je to kluk? Často se na to lidé ptají, a víš proč? Protože malá nenosí růžovou! Protože já, na rozdíl od českých matek, neoblékám dceru jako bonbonek. Proč takhle označkovávat děti? Stejně vypadají víceméně bez pohlaví, tak proč musí být holky v růžové a ještě v takové hnusné?

Nemám přísnost ajatolláha, ovšem že něco hezkého růžové barvy může být fajn, ale ty chodící bonbonky, co vidím na ulici…

„Jak po Asterixově magickém lektvaru“

Jaký zážitek byl pro Tebe porod?

Můj porod trval všehovšudy čtyři hodiny, což samo o sobě vypovídá o tom, že jsem to měla „lehčí“. Pamatuju si, že to bolelo, ale na tu bolest jako takovou už si nepamatuju. Pamatuju si, že jsem se všem omlouvala, třeba za to, jak křičím. Cítila jsem se jak po Asterixově magickém lektvaru. Byla jsem tím tak nadopovaná, že jsem hned potom ani nemohla spát. Některé ženy třeba říkají, že se cítily těžké a pak o tolik lehčí, ale já si nic takového neuvědomila.

Pro mě navíc porod nebyl jako nemoc, nebyla jsem nemocná, spíš bych to přirovnala k intenzivnímu sportovnímu výkonu. Byla jsem tak nadšená z toho, že malá je venku, že jsem ani nevnímala třeba to, že jsem měla hrozný břicho… Musím říct, že porod je jeden z největších zážitků, je to děsně zajímavý fenomén. Nemyslím si, že porod je nejkrásnější věc na světě, nebo nějak zvlášť estetická, ani to těhotenství, ale přišlo mi to jako neuvěřitelně zajímavý fenomén. Bylo zajímavé to zkoumat, byl to nový zážitek a jako takový jsem ho chtěla i prožít. Obešla bych se bez některých věcí, jako třeba to, že jsem přišla o hezké vlasy a kudrliny. No a jak se říká v češtině (ve francouzštině tenhle výraz není), tak holky berou krásu, a to je pravda. Manžel po porodu říkal, že konečně zase vypadám jako já. Tak uvidíme, jestli druhé dítě bude kluk a budeme to moct porovnat.

Jsem ráda, že jsem to zažila a myslím, že to stojí za to.

Co se změnilo s příchodem mateřství?

Nic a všechno. Žijeme stejným životem, i když máme jiný rytmus… nějaké věci se změnily, ale mně osobně například chození do hospody nechybí. Víc si zveme přátele domů, a víc na oběd než na večeři. Ale ta moje spokojenost, je, myslím si, hodně dána věkem a tím, co už jsem zažila. Mateřství je pro mě nová etapa. Užívám si ho, tak jak je. Kdyby mi bylo ale o deset let míň, vnímala bych ho jistě jinak a tehdy jsem skutečně říkala hodně jiné věci…. jako že nikdy nebudu mít děti… pak se to změnilo na možná, když bude s kým, když bych nikoho nepotkala, tak bych je neměla, i když by to možná byla škoda je nemít, což si vlastně uvědomuju teď, když mám dítě… ale nikdy jsem na tom netrvala.

Co Tě už mateřství naučilo?

Pracovat se strachem. Zezačátku jsem měla takový divný pocit, že mi ji někdo vezme, hlavně během šestinedělí. Bála jsem se, že to dítě je jen dočasné, že mi ho někdo vezme, že je to moc krásné na to, aby to trvalo. A to je ta velká změna, která přišla s porodem – muset pracovat se strachem, jinak se nedá být. Teď už je to lepší, ale během toho šestinedělí to bylo hodně silné. Hluboký, primární pud, a pocit, že je taková křehká. Máma mi říkala, že se člověk prostě o dítě bojí, a je potřeba se naučit ten strach zvládnout, a taky říkala, že ona se o nás, o svoje děti, bojí dodnes. To mi nikdy předtím neřekla.

Taky jsem měla v noci stavy, skoro náměsíčné. Manžel mě párkrát probudil, protože jsem držela ruce, jako bych v nich měla dítě, a kojila jsem. Jednou jsem se z toho stavu prudce probudila a ptala jsem se „Kde je moje dítě, kde je moje dítě“, protože jsem ho přece před chvílí kojila, ale pak jsem ho najednou neměla v rukou. A šla jsem se ujistit, že je opravdu v postýlce. To bylo asi odrazem vědomého strachu, který jsem měla přes den.

Otevřela se ti nová stránka vztahu s mámou?

Určitě. Vždycky jsme si hodně povídaly. Teď, když se malá narodila, tak si mnohem víc vážím máminy schopnosti zasazovat věci do kontextu. Hodně mluví o rodině a o předcích, taky nám to dost opakuje, a i když jsem si někdy myslela, že už to slyším po sto padesáté, tak jsem byla pokaždé ráda, že to řekla znovu, protože jsem se přistihla, že jsem si to ne úplně pamatovala. Máma mluví jako kronika rodiny… Vzpomene si navíc na spoustu nových věcí o mém dětství, když se bavíme o mé dceři. Líbí se mi na tom ta kontinuita. Dozvěděla jsem se hodně nových věcí, třeba jak probíhal její porod, jak jsme vyrůstali… Máminým vyprávěním se moje dcera stává součástí celé té rodinné linie.

A jakou roli zastává manžel?

Manžel je mi oporou, ne ani tolik obstaráváním plínek, ale spoustou maličkostí, jako je vaření nebo nákup, to je o tíhu míň pro mě. Mám ráda dobré jídlo, takže ocením, když uvaří. A pak dělá takové věci, které mi moc pomůžou, zajišťuje logistiku, vyzvedne mě autem… Ale jak sám řekl, chtěl by si vyzkoušet být ženou, aby mohl zažít být tolik s dítětem a třeba ho kojit.

Plánovali jste založit rodinu?

Víceméně plánované to bylo. Vzali jsme se, a když už jsme to udělali tak tradičně, v kostele a tak, tak jsme se rozhodli mít dítě potom. Přestala jsem s antikoncepcí hned po svatbě. Měsíc nic, a pak to bylo velice rychlý…

Je fakt, že před tím, než se člověk začne snažit o miminko, se zdá, že dítě se chytá jako chřipka. Je pravda, že žiješ už jako holka v permanentní obavě, všichni říkají, společnost a okolí, že otěhotnět je děsně lehký. Já konkrétně jsem na to byla hodně paranoidní a tím i opatrná.

Zajímavé bylo, že noc předtím, než jsem si udělala těhotenský test, tak jsem ve snu viděla, jak si dělám test a je pozitivní. A to jsem ještě pařila tu noc předtím s kamarádkou. A ta pařba byla od té doby moje poslední.

„Nedovedu si představit, že jdu s dalšíma velkýma břichama dělat fufufu-ufufuf“  

Jak si zapadla do kolektivu maminek?

Vůbec. Jednak nemám moc kamarádek, které mají děti. A taky, maminky na ulicích mi v něčem přijdou jiné než já, ale nevím moc proč. I když hodně mluvím o dítěti, tak ale já jsem pořád já, a k tomu mám dítě. Já vím, že jsem máma, ale necítím se součástí nějaké komunity maminek. Nemohla bych třeba jít na ty předporodní kurzy. Já jsem si nepřipadala, jako že mě definuje, že jsem těhotná, věděla jsem, že JSEM těhotná, ale nedovedu si představit, že jdu s dalšíma velkýma břichama dělat fufufu-ufufuf. Navíc si myslím, že nejde se připravit na porod.

Ale ráda si povídám individuálně s kamarádkami, které mají tu zkušenost. Ale taky je neberu jako nějaké maminky, ale jako prostě mojí kamarádku, která má dítě.

Moje dítě není poslání, je to něco, čím se zabývám teď, a budu se tím zabývat dlouho. Nikdy jsem si neříkala, že mým cílem v životě je být mámou. Teď co jsem máma, jsem ráda, že jí jsem, ale to jsou dvě různé věci. Než jsem se stala mámou, tak jsem netušila, jak moc mě to bude bavit. Ale zase ne, že by mě to bavilo asi jako nějaký sport, to se nedá srovnávat.

Jak se orientuješ ve změti rad kolem výchovy dítěte, co je správné a co ne, dudlík ano, dudlík ne, kojit dlouho nebo ne…?

Především platí, že všechno, co sis myslela a principy, jaké jsi měla před porodem, budou realitou naprosto smeteny. Dudlík jsem kategoricky odmítala. A pak byly dvě noci, kdy malá pořád brečela a vůbec nespala, tím pádem my jsme taky vůbec nespali… a… koupili jsme dudlík. Uklidňuju se, že jednou nějaký pejsek nebo veverka odnese dudlík, bude historka a tím i konec dudlíku.

Můj postoj ke kojení, je myslím hodně daný tím, že žiju tady v Čechách. Ve Francii je normální po třech měsících přejít na „lahvičky“, protože ženy se vrací do práce. Moje máma to tak udělala, musela vydělávat a já měla chůvu nebo chodila do jesliček. Nedá se říct, jak bych se ke kojení stavěla, kdybych žila tam, ale jelikož jsem tady, kde ženy kojí obecně déle, tak si to užívám. Já kojím pořád a ještě chci. Když ve Francii zmíním, že ještě kojím, v šesti měsících dítěte, tak mně nikdo otevřeně nekritizuje, ale slyším v těch reakcích podiv, že už to dělám nějak moc dlouho.

Cítíš na sobě nějaké společenské tlaky, co dělat a co ne?

Ani ne, i když konkrétně to, že si malou občas v noci bereme k sobě do postele, neříkám moc nahlas, hlavně ne Francouzům, protože to neodpovídá jejich principům. I když jsem byla vychovaná ve Francii, tak neuznávám dogma, že dítě musí být od začátku autonomní. Když je mu šest měsíců, jak po něm můžeme chtít, aby bylo autonomní. Samozřejmě, ho musíme pomalu dovést k nezávislosti…a mimochodem, to je nezávislost vzájemná. Odskočím si třeba zaplavat, a malá mi nechybí, nejsem smutná, že s ní zrovna nejsem, ale myslím na ni, a když se vrátím, tak jsem moc ráda, že ji vidím. I když si tu svoji nezávislost možná namlouvám.

O tom, co se má a co ne, se taky dá dočíst na internetu, a to je svět sám pro sebe, někdy radši nečíst. O tom společném spaní v posteli jsem se třeba dozvěděla, že to je jako incest. A to mi přišlo absurdní. Na gymplu mě Freud hrozně bavil, ale tyhle interpretace mi přijdou úplně passé a přehnané.

Na druhou stranu je to nové dát dítě do jeho vlastní postele, dokonce i do vlastního pokoje. Až donedávna v naší civilizaci všichni spávali pohromadě, a pak se řeklo, že to dítě má být jinde… nemyslím si, že by nějací Afričani nebo Asiati byli špatně vychovaní, akorát to mají jinak nastavené. Před porodem jsem byla taky kategorická, a říkala jsem manželovi – tři měsíce a půjde vedle. Ale člověk nemá být zabedněný, život ho má překvapovat. Třeba mě to jednou přestane bavit a rozhodnu… člověk musí být flexibilnější než jeho původní představy.

Taky jsem se dočetla, a přišlo mi to hezký, že by si lidi měli užít, když mají dítě v posteli, protože až vyroste, tak se bude všechno točit kolem toho, jak chce vypadnout…

„Ani francouzský ani český systém mateřské mi plně nevyhovuje“

Jak skloubit práci a výchovu dítěte? Jaký model mateřské a rodičovské ti vyhovuje víc, ten francouzský nebo český?

Nedovedu si představit, že bych se, podle francouzského modelu, hned po třech měsících vracela do práce. Myslím, že by mě to hodně mrzelo, ale že je to zase dané tím, že když jsem otěhotněla, už jsem měla deset let práce za sebou.

Každopádně mi ani jeden z těch dvou systémů plně nevyhovuje. Ve Francii je mateřská moc krátká. Na druhou stranu, systém v Čechách je tak neflexibilní, že se žena nemůže dost dobře vrátit dřív do práce. Tedy pokud nemá babičku nebo chůvu, která by hlídala. Do dvou let věku dítěte, pokud člověk chce pobírat i rodičovskou, může jít do jeslí jen asi na 46 hodin měsíčně, což pracujícímu rodiči nemůže stačit. A ten institut chůvy v Čechách není moc zavedený. Ve Francii je to běžné, vypomáhají si sousedky, vždycky se dá někdo sehnat.

Pro mě by byla ideální kombinace obojího, systém, který by umožnil každé ženě zvolit si, jakou mateřskou chce. Jako malá jsem byla v jeslích, vnímala jsem málo, nemám z toho dětství nějaké trauma. Spíš myslím, že to je škoda pro tu mámu. Když jsem byla mladší, tak jsem si říkala, že nebudu obětovat svou kariéru, že dítě půjde do jeslí, ale teď to vidím jinak, jaká kariéra… tady mám větší naplnění. To neznamená, že bych se vzdávala své práce, akorát mám teď vyhraněné období, ve kterém se věnuji dítěti, a pak se zase vrátím do práce. I když já nejsem úplně odtržená od profesního světa, protože pořád překládám z domova.

Četla jsem jednu polemiku, autorkou článku byla Elisabeth Badinter, velká francouzská feministka, a já velmi respektuji, co tyto feministky vybojovaly, ale ona kritizuje třeba příklon k životu ve stylu „návratu do přírody“, protože omezuje ženy v tom, co už bylo vybojováno. Poukazuje například na to, že odmítání plen na jedno použití a místo toho praní plen, vrací ženy zpátky do minulosti, protože kdo tím obstaráváním potřeb stráví víc času – žena. Anebo také kritizuje pravě důraz na kojení. Úplně chápu, proč to říká, ale myslím, že se trochu mýlí v tom boji. Myslím, že by měla víc dávat důraz na možnost volby. Když chce žena za chvíli od porodu do práce, tak ať jde, když chce být na mateřské, měla by mít možnost. A ten stát, ten systém by jí to měl umožnit.

To bych očekávala od současných feministek, aby vybojovaly. Například, co si myslím já, nechci nikomu vnucovat a tak se mi její přístup nelíbil. Já v praxi kombinuju různé prvky – kojím svoje dítě, líbí se mi to a myslím si, že je to vlastně i lepší, ale zároveň kupuju jednorázové plínky, a nejsem – pro sebe aspoň – příznivcem domácích porodů, když má člověk možnost to zažít úplně bezpečně a v pohodě jako třeba já v Podolí. Takže realita je mnohem komplexnější než, to co se paní Badinter snažila popsat.

Co odsuzující pohled na ženy, které se po šesti měsících vrátí do práce?

Šokuje mě, jak společnost odsuzuje matky, které se brzy vrátí do práce. Spokojená žena je i spokojená matka, a takto je to dobré i pro dítě. Česká společnost je v tomhle trochu zabedněná, protože tlačí na ženu, aby zůstala doma, a to podporuje i ten systém. Žena je jakoby povinně doma. Co ti lidé mají co soudit? To není jejich věc, pokud jsou oba spokojení, a tak by se to mělo vnímat.