Kdy má žena nárok na odstupné a muž ne? No přece když se vdá. Tak praví turecký zákoník práce. Nenechte se zmást postarší fotografií, jedná se o současnou právní úpravu.
Zákon číslo 1475 byl schválen v roce 1971. Jeho odstavec 14 dává právo na odstupné mimo jiné v následujících situacích:
- Když je zaměstnanec propuštěn, aniž by se dopustil vážného pochybení,
- Když je odchod ze zaměstnání podmíněn zdravotním stavem zaměstnance,
- Když zaměstnanec nastupuje základní vojenskou službu,
- Když se zaměstnankyně vdá,
Právo na odstupné mají tedy pouze ženy, které se vdaly (nikoli čerstvě oženění muži), pokud odejdou ze zaměstnání do roka ode dne svatby. K výpovědi je nutné dodat oddací list a potvrdit, že důvodem k odchodu je právě sňatek.
Výše odstupného se počítá podle počtu let strávených v zaměstnání – za každý završený rok připadne ženě odstupné ve výši jednoho měsíčního hrubého platu.
Jenže tato odměna za odchod ze zaměstnání se zdá být v rozporu s cíli parlamentní komise, která se zabývá otázkami zaměstnanosti žen a hledá způsoby, jak zvýšit podíl žen na pracovním trhu. Ten je v Turecku velmi nízký: 26,3% žen mělo zaměstnání v roce 2012 podle ministerstva rodiny a sociálních politik, 30% v roce 2014 podle posledních statistik OECD. K tomu je ale třeba dodat, že mnoho žen pracuje na černo, vypomáhá v rodinném podnikání, případně na poli. Neobjevují se v oficiálních statistikách, i když pracují. Zároveň ale nejsou chráněny zákoníkem práce a často nemají zdravotní pojištění.
Pokud je těch, které mají pracovní smlouvu, jen o něco málo víc než jedna čtvrtina, proč navnazovat čerstvé nevěsty k opuštění zaměstnání?
Může se jednat o důsledek konzervativního přístupu k rodině, který ženě velí opustit práci a plně se věnovat svému novému zaměstnání – rodině a domácnosti.
Turecká socioložka Oya Çitçi na základě svého výzkumu ve státní správě potvrzuje, že většina žen, se kterými mluvila, vnímá své zaměstnání jako přechodné, než se vdají. Akorát, že její kniha vyšla v roce 1982.
Dnes se ženy, které si chtějí udržet práci i po svatbě a po porodu, musí nejen vyrovnávat s tlakem okolí („copak ty nechceš vidět své dítě růst?“), ale také vykazovat nadprůměrné výsledky, aby bylo zcela jasné, že jejich mateřství neovlivňuje jejich pracovní výkony. Jejich těhotenství je však i tak zaměstnavateli na obtíž – stávají se z nich „nespolehliví zaměstnanci“. V jedné rozvojové agentuře se dokonce ředitel netajil tím, že pokud bude moct, nebude už nabírat další ženy.
Tak mi to minulý týden popisovala bývalá ředitelka odboru v této agentuře (státní orgán rozdělující v každém regionu dotace z EU). Své první dítě „porodila v práci“, kam chodila až do posledního týdne. Tři měsíce po porodu se vrátila. Svou vedoucí funkci si udržela. Tlak a pracovní podmínky se postupem času staly neúnosnými a rozhodla se odejít (bohužel pro ni, od svatby už uplynul víc než rok). Když se ukázalo, že se její výpovědní lhůta překrývá s druhým těhotenstvím, nikdo se prý nedivil, že odchází. Přirozeně.
Je to jedna konkrétní zkušenost z jednoho konkrétního pracoviště, ale těžko se ubránit dojmu, že instituce jsou dodnes nastaveny tak, jak byly v sedmdesátých a osmdesátých letech – jako dočasná zastávka pro ženy. Odstupné po svatbě pak v podstatě odměňuje respektování společenských norem. Optimisté mohou říct, že se jedná o alespoň malou kompenzaci pro ženu, která se v důsledku tlaku (manželova, rodinného, společenského) musí vzdát zaměstnání.
