Ženám a mužům se ve městě nežije stejně. A příkladů není nikdy dost. Následují poznatky francouzského národního centra vědeckého výzkumu…
„Prosperity“ by FaceMePLS CC BY 2.0
Le CNRS, Francouzské národní centrum vědeckého výzkumu, má od roku 2012 „Institut genderu“, jehož cílem je…zkoumat gender…a vnášet vědecké poznatky do debat, které probíhají ve veřejném prostoru, na půdě parlamentu, na univerzitách, v médiích. CNRS má také „Le Journal“, oficiální blog, na kterém akademici prezentují výsledky svých výzkumů veřejnosti přístupnou formou. Pravidelně se tu píše i o genderu, o městě, a o tom, jak jsou tyto oblasti propojeny. Jak se žije ve městě ženám a jak mužům?
„Myslíte si, že naše města jsou postavena pro všechny? Ne, nejsou. Od nejútlejšího věku je vše uzpůsobeno přítomnosti chlapců,“ píše ve svém příspěvku „Město pro kluky“ geograf Yves Raibaud. Odvolává se na výsledky svých výzkumů z let 2010 a 2013 v Paříži, Bordeaux, Montpellier a Toulouse. Podle nich jsou chlapci primárními uživateli veřejných zábavních a kulturních vybavení. Není divu, když radnice nejvíc investují do aktivit, kterým se většinově věnují chlapci – skateparky, fotbalová hřiště, městské stadiony. Neznamená to, že by z těchto aktivit byly mladé ženy vyloučeny, ale že příslušné koníčky jsou praktikovány především muži. I kdyby se do nich ženy chtěly pustit, není to snadné: Yves Raibaud například zjistil, že v Bordeaux je obtížnější pro ženský fotbalový tým získat prostor na hraní v rozvrhu hřiště.
Podle samospráv je potřeba náctiletým „nabídnout příležitosti k pozitivnímu vybití energie“ a vyhnout se tak „problémům“, které by mohly působit, kdyby se nudili. Nevyrovnaný rozpočet na aktivity mladých žen a mužů zastupitelé vysvětlují tak, že dívky „se umí zabavit samy“ nebo že „tráví čas raději doma“. Zároveň radí ženám „nechodit běhat na opuštěná místa, dávat si pozor v hromadné dopravě a vyhýbat se některým čtvrtím“. Radnice místo, aby usilovaly o odstranění strukturální genderové nerovnosti, se na ní podílí posilováním nerovného přístupu ke koníčkům. A někteří zastupitelé to ještě vysvětlují tím, že tato nerovnost „je přirozená“.
V jiném rozhovoru, rovněž na blogu CNRS, Yves Raibaud upozorňuje, že dominantní postavení mladých mužů ve veřejném prostoru a prostorách, které spravuje radnice, může mít opačný než zamýšlený dopad. Vede totiž k tomu, že si muži tyto prostory přivlastňují a přístup žen je o to víc omezen: „dochází tím k posilování hegemonie mužů a k valorizaci určité fotmy mužnosti, která v sobě zahrnuje násilí, včetně zárodků sexismu a homofobie“. Naopak ve smíšených kolektivech se výskyt násilí snižuje. Podle výzkumu z Bordeaux se většina dotázaných, nehledě na pohlaví, cítí bezpečněji ve veřejném prostoru, ve kterém jsou vyrovnaně zastoupeny ženy i muži.
Ve svém nejnovějším příspěvku na „Le Journal“ Yves Raibaud ukazuje, že snaha o ekologicky udržitelné město prohlubuje již existující nerovnost mezi ženami a muži. V ekologických městech si plánovači představují především cyklostezky, hromadnou dopravu, a když už auto, tak spolujízdu. Takové město ale bude především pro mladé zdravé muže, kteří ještě nemají rodinu. Projekty, které berou v úvahu udržitelnost, totiž často opomíjí aktivity, ke kterým je auto potřeba, a které jsou v dnešní době většinou vykonávány ženami: vyzvedávání dětí ze školy, doprovázení na kroužky, nákupy. V neposlední řadě je tu také otázka bezpečnosti. Podle statistik se mnohem méně žen než mužů v noci přesouvá na kole. V Bordeaux se každá dotázaná již setkala s obtěžováním v MHD.
Yves Raibaud uzavírá: „Nové vybavení měst a nové přístupy k udržitelnosti dělají z žen menšinu, která se musí přizpůsobit. Ty, které nejsou sportovně založené, ať se dají na sport. Ty, které se bojí v noci venku, ať jsou statečnější. Ty, které mají tři děti ve třech různých školách, ať si to lépe zorganizují, ty které jsou příliš staré, ať zůstanou doma.“
Radnice mají k dispozici prostředky, jak nerovnost mezi ženami a muži ve městech zmenšovat. Prvním krokem je její uvědomění.
