Who needs feminism? By Laura Forest

Slovo, které rozděluje. Stačí jej vyslovit a mezi komunikujícími vznikne blok. O stejném tématu najednou mluvíme jinak a dorozumíváme se přes clonu. Především proto, že mají obě strany dost odlišnou představu o tom, co to slovo znamená. Protože ztěžuje komunikaci, už ho mnohé opustily. Feminismus.

Pravdou je, že feminismus nám to svou šíří a rozličností zrovna neulehčuje. Liberální feminismus, radikální feminismus, postmoderní feminismus, ekofeminismus… podskupin je jako máku, vedle neutuchajících diskuzí mají ale společného jmenovatele a tím je zasazování se za práva žen.

Takže, když přijde řeč na feminismus, je jen logické, že se bude partner v dialogu zajímat, k jakému proudu feminismu máte nejblíž, co pro Vás ten pojem vlastně znamená, nebo, míň akademicky… že ho bude zajímat, jaká témata Vás nejvíc bijí do očí a co s nimi dělat – násilí na ženách, právo na potrat, gender pay gap, sdílená rodičovská dovolená, nízké zastoupení žen v politice…

Bylo by logické v diskuzi zkoumat, jaká konkrétní řešení se nabízí… ale v praxi zmínka o feminismu přichází většinou ve formě nařčení nebo podezření a má za důsledek (nebo za cíl?) ukončení diskuze nad konkrétním problémem: „Nejsi Ty feministka?“ Kdo už zkusil říct „ano“, tak chápe, proč tolik žen cítí potřebu pojem jako takový odmítnout ještě dřív, než z něj budou nařčené. Proč vlastně… protože říct „ano“ znamená přihlásit se k neznámému (a pravděpodobně příšernému). Co Vy víte, co si druhá strana pod tím pojmem představuje?

Boj o definici

Zeptejte se. Odpovědi pokryjí hodně široké pole… „Feministky jsou ženy, které nenávidí muže“, „feministky jsou ženy, které odmítají ženství“ (doplňující otázka pomůže odhalit, jestli náhodou ženství neznamená především exkluzivní péči o manžela a děti a úklid), „feminismus je boj za to, aby muži rodili děti“, „feminismus jsou kvóty“, „feminismus je přežitek, protože ženy už mají volební právo“ (to je jako demokracie… jsou lidé, kteří o své zemi tvrdí, že je to demokracie proto, že se v ní konají volby…).

Po tom, co Vám někdo popíše feminismus jako boj za to, aby muži rodili děti, se nabízí odpověď: „ne, nejsem feministka“. Ale kdyby protistrana měla monopol na definici, tak už to slovo nemáme. Odpovídám většinou hodně širokou definicí: je to snaha o rovnost mezi ženami a muži. Než se ten druhý nadechne, tak dodávám, že rovnost neznamená stejnost. Odkud pochází přesvědčení, že rovnost znamená stejnost, nechápu.

Mluvit o diskriminaci žen při pracovních pohovorech, o nižších platech, absenci ve vedoucích funkcích nebo v politice… prostě o patriarchálním systému téměř automaticky přináší reakci: „Ale v jihovýchodní Asii existuje kmen, kde hlavní rozhodovací funkci mají ženy, dokonce mohou mít víc partnerů a děti vychovává rodina ženy, protože otcové nejsou tolik důležití“. Rozhovor na téma násilí na ženách zase přináší reakci: „Ale násilí se týká i některých mužů“. Znamená to, že když na světě existuje protipříklad, tak nemá smysl se zasazovat o změnu? Na to bych se zeptala, kdyby rozhovor pokračoval, ale většinou končí někde tady.

Nové definice

A to je hrozná škoda, protože rozhovor na téma feminismus, gender, rovnost… má i silný transformační potenciál. Není nad to, když naše životní role žijeme vědomě, ne proto, že musíme nebo že jsme tak stvořeni od přírody, ale proto, že jsme si je uvědomili a zvolili. Není recept na pravé ženství, mužství, mateřství, partnerství… Feminismus nenabízí, „jak to dělat správně“, je příležitostí k zamyšlení se nad konceptem “genderu“ – aneb, toho, co máme naučené společností. Místo nevyhnutelnosti maskovanou přirozeností nabízí otázku: kým chceš být a jak to chceš prožívat.

Být ženou neznamená umět od přírody uklízet, nebo ráda mýt nádobí, nebo mít víc trpělivosti s plačícím dítětem. Je něco jiného starat se o domácnost a děti, odejít z práce, být tři roky na mateřské… proto, že „se to tak dělá, je to můj úděl“, nebo proto, že to tak chci. Zamyšlení se nad různými společenskými rolemi, které zastáváme, v sobě má potenciál neplnit přání společnosti ale svá vlastní. Zvolit si tradiční cestu je v pořádku, udělat to vědomě z ní dělá svobodnou volbu.

Neopouštět ho

Ve světě, kde existují nerovnosti a kde nejsou dodržována ženská práva (v různé míře v závislosti na konkrétním časoprostoru), má feminismus smysl. Proto má smysl od toho slova neutíkat. Odmítnout ho je odmítnout debatu nad problémy, které existují, a vzdát se aspirace na redefinici společenských rolí.

V nedávné diskuzi nad rozdíly v platech stejně kvalifikovaných žen a mužů, kdy platy žen jsou zpravidla nižší, mi jeden známý řekl, že mu to nevadí. On vydělává víc a je s tou situací spokojený. Stejně tak se často „přirozeností“ ohání ti, kteří jsou spokojeni s pozicí, kterou jim systém přisuzuje, v rámci které jsou silnější, váženější, bohatší. Proti zaběhnutým pravidlům se spíš ohradí někdo, kdo ze své tradiční role vybočuje nebo komu je příliš těsná, než někdo, kdo je s ní spokojený. A tady přichází častá kritika: „vymezovat ženy vůči mužům je pěstovat nepřátelství. Lidé jsou prostě lidé a všichni jsou si rovni“.

Jenže v praxi nejsou. Do doby, kdy budeme odmítat feminismus, abychom se nemuseli zabývat některými tématy, mimo jiné proto, že se nás přímo netýkají, tak bude potřeba z univerzální skupiny „člověk“, „občan“ vydělovat podskupiny, které jsou diskriminované a mají specifické potřeby. A to nejen ženy. V rámci skupiny „ženy“ jsou velké rozdíly a různé podskupiny mají různé potřeby. Je něco jiného být svobodnou ženou s vysokoškolským diplomem z vyšší střední třídy v turecké metropoli, handicapovanou zaměstnankyní v moravské chráněné dílně, transexuální ženou v Americe… Ochota zamýšlet se nad problémy konkrétních skupin, které přesahují náš osobní prožitek, je otázkou základní lidské empatie.

A na závěr…Vnímáte nějaký rozdíl, když se za feministku označí žena a když se za feministu označí muž? Zdá se Vám tím žena něčím nesympatická, bojovná, nespokojená (pravděpodobně v mnoha oblastech)? Jeví se muž jako demokraticky založený, empatický a odvážný?

Opravdu jsme v prostředí, kdy na témata genderové rovnosti musí poukázat muž, aby se z nich staly legitimní předměty veřejné debaty? Pokud ano, díky mimojiné…Jacksonu Katzovi, Michaelu Kimmelovi a dalším.