S Aysun jsme se seznámily v Ankaře přes naši společnou kamarádku. Aniž by mě znala, souhlasila s tím, že u ní můžu týden bydlet. Poslední večer vznikl tento rozhovor. Povídaly jsme si v kavárně, kolem byl dost hluk a v pozadí zněl klavír. Pro atmosféru, si můžete Aysuninu odpověď na moji první otázku poslechnout v originále.

Můžeš se představit a něco říct o všech svých aktivitách?

Jmenuju se Aysun Tongur, je mi 35 let, jsem svobodná, žiju v Ankaře, kde mám vlastní byt, a žiju sama. Bakalářský titul mám z konzervatoře, operního zpěvu. Magisterský titul mám z genderových studií. Mám vzdělání na učení hudby a vedení dramatických kroužků. A mimo to jsem sólistka, zpívám. To všechno v současnosti i dělám, kromě opery, kam chodím zpívat jen jako externistka. Pět a půl roku pracuju v azylovém domě pro oběti domácího násilí, které spadá pod radnici Çankaya (v Ankaře). Před dvěma měsíci jsem začala pracovat v poradenském centru pro ženy, které zřídila radnice. Chodím tam na tři dny v týdnu, další dva dny vedu kroužky zpívání a divadla ve školce. Tři večery v týdnu zpívám.

Ty sama o sobě říkáš, že jsi feministka, jak jsi k tomu došla?

Moje máma se nuceně provdala, když jí bylo 14 let. Mého tátu, který byl o osm devět let starší, vůbec neznala. I když ji táta měl rád, tak jsem od dětství vnímala, že takhle se to dít nemá. Máma se potom angažovala v politice a od mých šestnácti jsem s ní chodila na setkání s ženami, hlavně z chudých čtvrtí tady v Ankaře. Při těch setkáních jsem si mnohé uvědomila. O pár let později se moje starší sestra stala obětí domácího násilí ze strany jejího manžela. Zrovna jsem studovala bakaláře, když probíhal její rozvod, a já jsem se ocitla ve středu feministického hnutí, které se zasazuje za práva žen trpících násilím. Takže to šlo přes bolest. Na základě této zkušenosti jsem se rozhodla pro genderová studia.

Pracovala jsem na dohodu ve státním divadle a u toho studovala. A moje studium se projevovalo v pracovním prostředí třeba tím, že jsem se nebála se ohradit. Jednou, když jsme se s kolegyněmi o přestávce nahlas smály, k nám přišel jeden herec a říká: „Hysterky! Nehulákejte tady.“ A já na to: „Hysterie je nemoc. My ji nemáme, ale zdá se, že Vy ji znáte moc dobře, možná z Vašeho okolí.“ „Jak si to dovoluješ?“ „Jak Vy si to dovolujete?“ A tak dále… Jsem prostě žena, která se nepodřizuje. Reaguju, protože si přeju, aby moje reakce přispěla k rovnějšímu postavení žen a mužů. Ale svět nemá rád ženy, které se vyjadřují, ať už slovně nebo písemně. Od malička jsem chtěla všude zpívat, tancovat, nahlas se smát, žít život. Ale uvědomovala jsem si, že to není okolím přijímáno, že nahlas se na veřejnosti projevují muži a ženy jako by neviděli. Že to není v pořádku, jsem si uvědomila kolem pětadvaceti.

V azylovém domě jsem začala pracovat náhodou. Byla jsem v té době vdaná, krátce po svatbě jsem odešla z divadla. Kamarádka, která docházela do azylového domu, mě prosila, abych taky přišla. Máš energii, potřebujeme to tady trochu rozhýbat, říkala. Tři měsíce jsem tam chodila jako dobrovolnice, s dětmi jsme dělaly divadlo, s ženami jsme zpívaly, četly básně, noviny… Po čase jsem tam začala pracovat a stala jsem se i poradkyní.

Být feministkou pro mě znamená věřit, že jsme si na tomto světě rovni, ženy, muži, děti. Snažit se k tomu přispět, to je pro mě feminismus. Nechci svět bez mužů. Chci svět, kde jsou si ženy a muži rovni. Jsem si jistá, že rovnost vysvobodí i muže.

 Jak reaguje tvoje okolí?

Když řeknu, že jsem feministka, tak mi říkají: „Ne, Ty nejsi.“ Proč? „Protože se maluješ.“ „Protože nejsi ošklivá.“ Já na to říkám, že feministka jsem, že to s krásou a ošklivostí nesouvisí, že se zasazujeme o rovné postavení. „Ale vždyť se holíš a to feministky nedělají.“ „Ale vždyť feministky nenosí podprsenky.“ To jsou mýty. Ženy, které žijí samy, které se uživí samy, které nepotřebují muže, jsou ošklivé. Krásné ženy muže potřebují… Zachraň mě, říkají. Ale to my neříkáme, a tak jsme přinejlepším čarodějnice. Když jsi feministka, tak jsi trochu nebezpečná, protože protestuješ, ohrazuješ se, vyjadřuješ se.

Moje rodina taky reaguje na můj způsob života. Když sdílím fotku, jak si přiťukávám rakií s pěti muži u jednoho stolu, tak se zeptají: „Hmm, ani jeden z nich není tvůj partner?“ „Ne, není, všichni jsou přátelé.“ „A jak to, že s nimi sedíš v noci u jednoho stolu venku?“ Protože to se nedělá…

Pak je tu taky nebezpečí, které plyne z prostého faktu, že jsem žena. Když jsem v noci sama na ulici, může to být nebezpečné. V Turecku je vysoká míra násilí na ženách. Každý měsíc je zabito kolem 30 žen. Ženy jsou v permanentním nebezpečí. Jejich vrazi ještě často odcházejí se sníženým trestem. To se musí změnit. A přesto, když řeknu, že jsem feministka, lidé to nevnímají ve smyslu ochrany práv žen. Myslí si o mně, že jsem problematická, příliš samostatná, a že se vyspím s každým. Občas tahle reagují i ženy.

Jsi zpěvačka, vystupuješ na pódium, jsi vidět, s tím se taky pojí určitý způsob oblékání a sebeprezentace…

Nosím třeba krátké sukně, šaty, výstřih, podpatky. Zlí jazykové si můžou myslet, že vystavuju ženu jako předmět. Ale tak to není. Já mám ráda ženství a ráda se hezky oblíkám. Nesnažím se tím někoho svádět nebo ze sebe dělat sexuální objekt. Ráda zpívám, ráda se oblékám. Nemůžu zpívat v džínách, možná to souvisí s operním vzděláním, protože tam byly dříny zakázané. Rozhodně nenosím výstřih, abych se s někým vyspala, i když to někteří naznačují, včetně žen: „Nechala sis udělat tetování, aby se na Tebe koukali?“

Protože jsou tahle a podobná přesvědčení mezi lidmi rozšířená, tak děláme kampaň, ve které vysvětlujeme, že „nemáš právo znásilnit ženu, protože si vzala minisukni“, „nemáš právo znásilnit ženu, protože je v noci opilá venku.“ Tohle vysvětluju i některým feministkám, které kritizují moje oblečení. My přece nehájíme práva jen některých žen, jen těch, které se nám podobají, ale všech. Nesnáším rčení, že největším nepřítelem ženy je jiná žena. Já jsem zažila nevěru. Ale nikdy jsem neřešila tu druhou ženu. Řešila jsem to se svým mužem…rozvodem. Šlo o zodpovědnost a úctu ve vztahu a ty se týkaly nás dvou, nikoho třetího.

Je mezi ženami v rámci hnutí nějaká hierarchie?

Ano, bohužel. Jsou tu ženy, které se léta věnují otázce genderové rovnosti, mají spoustu zkušeností, teorii v malíku, věnovaly tomu část života, hodně energie. Za to si jich všech moc vážím. Na druhou stranu je ale potřeba podporovat a vzdělávat nově příchozí, nedívat se na ně svrchu, neříkat jim, „ty tomu nerozumíš, nejdřív si něco přečti a pak přijď.“ Měly by je doprovázet, zaučovat. Zkušenost každé ženy je cenná. Do azylového domu přichází i negramotné ženy. Jedna z nich mi řekla, že azylový dům pro ni byly poslední dveře před smrtí. A tuhle zkušenost nepopíše věrněji ani tisíci stránková dizertace. My se přece nad tu ženu nebudeme vyvyšovat, protože nemá vzdělání. Naopak, budeme při ní stát. To je základ ženské solidarity. Stejně to platí pro nováčka v ženském hnutí. Ukazovat někomu, že neví dost, nás od sebe vzdaluje. Když jsem svědkem podobné situace, tak připomínám, že to celé začalo požadavkem na rovnoprávnost. Když požadujeme rovnoprávnost vůči mužům, tak přece nebudeme vytvářet hierarchii mezi ženami.

Mimo to, že vedeš kroužky v komunální školce, tak také pracuješ na radnici, jak jsi tam zapadla, co se týče stylu oblékání?

Všimla jsem si, že ženy v řídících pozicích na radnici se oblékají nenápadně, maximálně nosí kostýmek, vždycky sako. Neviděla jsem tam nikoho jiného v červených šatech, s rozpuštěnými vlasy a rtěnkou. Pohybují se mezi muži, dělají politiku mezi muži a v něčem se pomužšťují. Upravují svůj styl, aby byly brány vážně.

Jsi hodně aktivní na Facebooku a Instagramu. Jak tyhle sociální média používáš? Jaký pro Tebe mají význam?

Někteří na sociálních médiích ukazují jen hezké chvíle, zdravou stravu a jak jsou šťastní. Já to mám jinak. Když sdílím nějakou fotku, tak ji doplním komentářem, který je pravdivý. A fotky popisuju vždycky a dlouze. Je to pro mě svým způsobem návrat k psaní, se kterým jsem přestala na střední škole. Uvolňuje se tím napětí. Jak to říkala Virginia Wolf, pište, necenzurujte se a prostě pište. Jsem zpěvačka, občas sdílím fotky z koncertů a to je moje reklama. Učím hru na klavír a občas sdílím kousek, který zrovna hrajeme a zpíváme, to je taky moje vizitka. Občas, když mám za sebou obzvlášť náročné sezení v azylovém domě, tak sdílím hrnek s čajem, levandulí, a komentuji.

Někteří mi to vyčítají, kritizují mě, říkají, že bych sdílela i to, jak jdu na záchod. Ale já mám pestrý život a dělím se o něj. Paradoxně někteří pak mají nový vztah a sdílí ještě víc než já. Já o tom píšu, „Zamyslete se, co Vám vadí na tom, že jsem aktivní na Facebooku a Instagramu? Nemusíte to sledovat. Proč Vám to vadí?“ Myslím, že to vychází ze společenských norem. Jsem mladá žena, která žije sama, není po mém boku žádný muž, ať už otec, bratr nebo partner. A to je ruší.

Jak Tě ovlivnila práce s obětmi domácího násilí?

Myslím, že dřív jsem neuměla naslouchat, bylo pro mě těžší porozumět zkušenosti někoho jiného. Myslím, že jsem lidi ani tolik neposlouchala. Naučila jsem se to až v azylovém domě. Komunikace v rámci poradenství je specifická v tom, že já nemůžu ženě poradit, mohu jen představit různé možnosti. Rozhodnutí musí zůstat na ní.

Bylo by nerealistické radit ženě se čtyřmi dětmi, která nemá povolání a je ekonomicky závislá na svém agresivním muži, že by se měla hned rozvést, odejít z domu a najít si práci. Naučila jsem se řešit krizové situace. A snažím se nacházet řešení vhodná pro konkrétního člověka. Naučila jsem se chovat se profesionálně v tom smyslu, že nastavuji hranice. Někomu z azylového domu například nedovolím přidat si mě na Facebooku nebo se sejít mimo azylový dům na kafe, to by bylo neprofesionální.

Před chvílí jsme mluvily o psaní a o tom, jak je cenné, že ženy píšou. Zdi našeho azylového domu byly ještě nedávno pokryté obrázky a nápisy žen a dětí. Při poslední rekonstrukci je bohužel přetřeli. Ale ty zdi byla vzácná místa, kde mnohé ženy našly odvahu psát. Při poradenských setkáních odmítaly psát, podceňovaly se. Ale na zeď napsaly třeba „moc se mi stýská po mých zlatíčkách“, nebo kousek písničky, nebo třeba i „už nemůžu dál“. Teď jsou stěny nově natřené na bílo, ale před tím to podle mě bylo lepší, ženy ten prostor proměnily v jejich vlastní.

Poslední otázkou bych se chtěla vrátit na začátek. Feminismus je vlastně o uvědomění si, o uvědomování si. Myslíš si, že kdybys toho uvědomění nedošla, byla bys třeba spokojenější? Stojí to za to?

Hm… to je dobrá otázka, ale víš, co? Já osobně jsem šťastná. Mám ráda, jak žiju. Naplňuje mě boj za ženská práva. Ale vím, že to není lehké pro každého. Kamarádku, která se taky přihlásila na genderová studia, jsem varovala, že zažije i krušné chvíle. Uvědomění si nerovností může vést k nespokojenosti a smutku. V první fázi uvědomění nevede nutně ke štěstí. Naopak, je to období rozporů, jak vnitřních, tak s okolím. Třeba se začneš jinak chovat k partnerovi, jestli máš dítě, začneš s ním mluvit jinak. Uběhly čtyři roky a ta kamarádka mi nedávno dala za pravdu.

Stát se feministkou je jako prohlédnout skutečnost. Najít si milého, vdát se, mít s ním děti a starat se o domácnost se už nejeví jako jediný smysl života. Růžovost tohohle snu vybledne. Je to možná cesta, možná je snazší. Ale pro mě už tahle cesta není. Já jsem feministka, jsem šťastná, i když ne vždy je to jednoduché. Častěji vysvětluju sebe a svoje postoje přátelům, partnerovi, rodině. Ale díky za to, že jsem feministka, díky za to, že si věci uvědomuju.