Blanka Nyklová pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR, kde je členkou NKC – gender a věda. ThinkGender přináší zkrácenou verzi rozhovoru, v němž byla řeč o sexismu a genderové kultuře v České republice, a který ukázal, jak je důležitá ochota objevovat společenský řád v jeho složitosti a s jeho mnohými paradoxy.
Že by pochod za genderovou rovnost ? (just kidding…)
Photo By Henry… https://www.flickr.com/photos/henrybloomfield/7334145218/ Creative Commons Licence https://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/2.0/
Sexismus v každodenním životě
Sexismus bývá často nerozpoznaný, neuvědomíme si ani, že ho zažíváme, či se ho dopouštíme. Můžete uvést několik Vašich osobních zkušeností a vzpomínek?
Já mám v tomto směru vzpomínek celou řadu. Mimo jiné jsem zažila i stalking. V českém právu je to relativně nový pojem, který je navíc úzce vydefinován – v zákoně je uvedeno i ke kolika pokusům o kontakt musí dojít, aby mohlo být něčí chování právně kvalifikováno jako stalking. Sice je jasné, že právně se to chování nějak vymezit musí, na druhou stranu si myslím, že především jde o tu situaci jako takovou, že jdete třeba do školy, otočíte se a za sebou uvidíte člověka, kterého vidět nechcete, a víte, že jde cíleně za vámi, že vás prostě sleduje. A to je hodně nepříjemný zážitek.
Jak jste to vyřešila?
V té době jsem netušila, že něco jako stalking existuje, o to děsivější to ale bylo – když na něco nemáte pojem, je těžší to uchopit. Situace se vyřešila sama takovým drastickým způsobem. Kolem roku 2000 probíhala repatriace lidí, kteří u nás žili bez povolení k pobytu, a on byl mezi nimi. Odvezli ho ze země a tím z mého života zmizel.
Mezi moje další zkušenosti se sexismem patří zážitky s pokřikováním na ulici, hlavně z Francie. Zažila jsem ho sice i v Čechách, ale tady mám větší důvěru ve vlastní schopnost reagovat, zatímco ve Francii se k té situaci ještě přidával fakt, že na adekvátní odpověď na často vulgární narážku musíte cizí jazyk umět opravdu dobře. Zajímavé na tom mimo jiné je, že když jsem si ostříhala dlouhé vlasy na ježka, tak jsem měla doslova ze dne na den pokoj. Jak jsem se zbavila výrazného znaku femininity, zmizelo i pokřikování. A to je taky ten důvod, proč je v tomto případě možné mluvit o sexismu: chování, o kterém si daný člověk myslí, že si ho k Vám může dovolit na základě toho, že si Vás zařadí do nějaké kategorie. A Vy zároveň žijete ve společenské struktuře, která do určité míry tento dojem podporuje, protože ho netrestá nebo jen mírně. Mírně ve srovnání s tím, jak budete „potrestaná“ Vy, pokud proti tomu chování budete chtít vystoupit. Souvisí to nejen s pohlavím, ale i s barvou pleti atd. Aby člověk pochopil, co se vlastně děje, tak si na to musí vypěstovat určitou citlivost. Bez pochopení té situace a toho, co ji umožňuje, nevíte vlastně, co se děje, a tím je pozice oběti o to složitější, umocňuje to například její stud, zatímco druhá strana tu situaci chápe docela jasně.
Tyhle příklady chování považuji za takový střední level, protože už od člověka, který se jich dopouští, vyžadují určitou míru odhodlání…
Sexismus nerozpoznaný, nepojmenovaný
Byla jsem také svědkem toho, jak v minulém zaměstnání byla kolegyně sankcionována za to, že otěhotněla. Nesměla se například účastnit různých kurzů. Šéf se nechal slyšet, že už žádnou ženu nezaměstná, protože ženy jsou nespolehlivé. Myslím, že podobnou zkušenost má z českého trhu práce mnoho lidí, ale je možné, že velká část z nich to není schopná rozpoznat jako sexismus a to i přesto, že tento přístup vede k přímé diskriminaci. Šéfovo chování je považováno za racionální, ale kdyby si srovnal, kolik mladých mužů, do jejichž vzdělání se bez váhání investovaly tisíce, mu odešlo nadobro, a kolik mu odešlo žen, které se navíc po rodičovské vrátily, tak by mu vyšlo něco docela jiného. Jenže sexistický stereotyp je v tomto případě nastaven tak, že daný fenomén zneviditelňuje.
Nerada bych ale, aby to vyznělo tak, že se takového chování dopouštějí jen muži. Naopak, i řada kolegyň, které samy měly děti, otevřeně komentovala mladší kolegyně – čerstvé matky jako nespolehlivé, automaticky předjímaly, že to ony se vždy musejí postarat o nemocné dítě a není prostě možné s nimi počítat. Nejde tedy v žádném případě o nějaký boj mužů proti ženám, je to otázka společenské struktury, která ovlivňuje chování nás všech. Proto je to i problém, který bychom měli chtít všichni řešit.
Popsala jste samé výrazné zkušenosti se sexismem, které jsou podle mě jednoznačné a jak říkáte už „středního levelu“. Ale není jim umožněno vyvěrat na povrch díky celkovému podhoubí sexismu, které je na první pohled banálnější? Nevycházejí prostě z kultury genderu ve společnosti?
Existuje na to termín genderový řád, který popisuje celkové uspořádání společnosti. Myslím, že většina socioložek a sociologů seriózně se zabývajících genderem Vám řekne, že žijeme v konzervativní společnosti z hlediska genderových vztahů a názorů na to, co je ženské, co je mužské, co mají dělat ženy a co muži… Role jsou vnímány rigidně, i když dochází k určitým posunům například v dělbě domácích prací, nebo aspoň v jejím vnímání. Co se ale mění jen těžko, případně vůbec, je hierarchické uspořádání těch rolí: Kdo dělá to důležitější, více oceňované, případně i lépe placené. Místa pro osobní svobodu, možnost opravdu volně si určit, jak s omezeným časem, který tu máme, naložíme, aniž bychom se kvůli tomu stali středem (negativní) pozornosti či dokonce terčem násilí, je tu často docela málo.
Na soutěži Sexistické prasátečko je přitom dobře vidět, jak těžké je ta omezení vidět právě pro jejich všudypřítomnost a samozřejmost. Její iniciátorky si až donedávna stěžovaly, že lidé jim neposílali reklamy, kde docházelo ke stereotypizaci mužů a žen, kdy například muž jde do baru a žena myje nádobí… Dřív lidé posílali hlavně reklamy s nahými ženami, protože sex a sexismus se jako pojmy více méně zaměňovaly. Ale když děláte reklamu na spodní právo, tak relativně dává smysl, že je tam někdo vyfocený ve spodním prádle. Otázka je, do jaké míry budete toho člověka sexualizovat, jak má a nemá vypadat, co se tělesného typu týče… Pak jsou tu ale reklamy, kde je ženské tělo používané k přitáhnutí pozornosti jako předmět, a těch je většina… Nicméně v poslední době začínají do soutěže chodit i reklamy, které pracují se stereotypy, takže se to lepší, ale je za tím spousta práce. A změní se to, až si lidé uvědomí, že na těch stereotypech tratí všichni. Jedním z velmi rozšířených stereotypů je i ten, že na současné situaci tratí jen ženy.
Když se mluví o sexismu nebo o genderové nerovnosti, implikuje to představu asymetrie moci a že ženy jsou v pozici dominovaných vzhledem k mužům, zároveň se ale aktivně podílí na udržení a utváření genderového řádu společnosti…
Výzkumy ukazují, že ženy ho dokonce v některých oblastech podporují víc než muži. Ale skutečnost taky není tak jednoduchá. Třeba v České republice v otázce dělení domácích prací a povinností spjatých s péčí o rodinu ženy vycházejí jako výrazně rovnostářštější než muži. V jiných oblastech zase jako víc konzervativní. Byť mluvíme o řádu, nejde o v čase neměnnou strukturu. Změny v genderovém řádu probíhají, což je zřejmé, když srovnáte různé kultury a různá historická období. Nejsou to ale jen změny ve smyslu vývoje k větší rovnosti. Představa neustálého pokroku je velice zavádějící a zároveň dost nebezpečná, protože v sobě nese přesvědčení, že my nemusíme nic dělat, vyřeší se to samo. „Nežádejte o nic, časem se tam dostaneme“ – tyhle hlasy se u nás objevují od roku 1989 a jsou v podstatě vyhýbací taktikou. V oblasti žen a vědy mluví moje kolegyně o „politice nečinnosti“ a to je myslím naprosto přesné označení naší situace.
Politika jako mužský projekt?
Tvrzení, že ženy by neměly zastávat řídící funkce, protože každý měsíc během menstruace nejsou schopné se racionálně rozhodovat, je ale trochu jiného ražení než přesvědčení, že „časem tam dojdeme“.
Ponechám teď stranou otázku racionálního rozhodování a jeho role v politice, a to nejen té naší, jak je z nejnovějšího politického vývoje na světové scéně patrné. Stranou nechám i to, že je to tvrzení ničím nepodložené. Soustředit se chci na jiný aspekt jeho absurdnosti – pokud ho přijímáte, tak zároveň přijímáte nastavení politiky jako výlučně mužského projektu, s tím, že je to tak správně a neměli bychom se nad tím vůbec pozastavovat. Pokud vám vůbec stojí za úvahu jinak, než jako projev až vulgárního sexismu, znamená to, že politiku jako mužský projekt berete jako absolutní závaznou normu, která je jakoby ahistorická a vznikla sama od sebe, což tak není a dá se to doložit výzkumem. To je ten skutečný problém, ne menstruace. Pokud nám jde o demokratické reprezentativní zastoupení, o něž se většina lidí aspoň někdy hlásí, tak můžete jen těžko zároveň obhajovat, že politika je vhodná jen pro těla mužů, což budete říkat, pokud budete zmíněný názor zastávat. Je to jeden klasický příklad toho, jak se zneviditelňuje privilegovanost jedné skupiny.
Možná je to pochopitelné proto, že privilegium je snazší vidět, když ho nemáte, než když ho máte…
To sice ano, ale přesto si myslím, že je velkým problémem, že se téma nerovností stává předmětem studia až vysokoškolského, přitom by mělo být tématem od počátků socializace dítěte. Schopnost rozeznat existující privilegia je klíčová pro chování ve společnosti.
Takže je třeba zabývat se těmi normami jako takovými. Ale když se vrátím k otázce fluktuace hormonů, což je často směr, kterým podobná debata směřuje, tak přesvědčení, že u mužů k fluktuaci hormonů nedochází, je naprosto mylná. Existuje mužský přechod. Je také vyzkoumáno, že když se stanete aktivním otcem, který se od malička stará o dítě, tak Vám klesne hladina testosteronu až o 40%. Není to fenomén, který by se týkal pouze žen, ale pouze u nich se používá jak argument proti jejich politické reprezentaci. A to je samo o sobě něco, co by člověka mělo zarazit.
Ale člověk, který si myslí, že ženy by neměly dělat politiku, protože menstruují, tak svoje přesvědčení pravděpodobně nevnímá jako produkt společenských stereotypů, naopak ho možná považuje za vlastní a docela trefný postřeh.
Čímž se vracím k tomu, že k poukazování na privilegia by nemělo docházet až na vysokých školách. Problém je i to, když na jeho „postřeh“ nikdo nezareaguje, včetně vyučujícího. A znovu říkám, že si myslím, že kritičtější vztahování se k genderovým stereotypům by neuškodilo nikomu, naopak by ulevilo i mnohým mužům, kteří se třeba i vyhýbají větším mužským kolektivům, protože jim nevyhovuje, jaké chování se tam od nich očekává. Myslím, že analýza genderových rolí by uvolnila ruce všem.
.
Pozn. na závěr: Kritici genderových studií často pracují s vědomě vágní definicí pojmů, mluví třeba o genderové ideologii, za kterou dosazují neexistující obsah, a ten potom napadají. Genderová studia, se ocitají v defenzivě vzhledem k tvrzením, která sotva postihují jejich předmět zájmu, a pak stěží nastolují vlastní témata. Zpětně s mírným zklamáním konstatuji, že ani moje otázky se tomuto defenzivnímu přístupu zcela nevyhnuly.
