Romana Chvátilová, studentka Blízkovýchodních studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se zaměřením Írán, se ve své eseji zamýšlí nad vlivem sociálních sítí na ženský aktivismus v Íránu. Analýzu zakládá na tezi Judith Butler o vztahu mezi zranitelností a vzdorem.

Úvod

Mnozí tvrdí, že sociální sítě mají špatný vliv na společnost. Lidé na sociálních sítích ukazují idealizovaný svět, který má pramálo skutečného s realitou. Lidé tak žijí ve dvou světech v tom skutečném, v němž musí bojovat s každodenními těžkostmi a pak v paralelním, v němž utíkají k životům, které by rádi žili. Dvojí životy žijí i ženy v Íránu. Je to již čtyřicet let od Islámské revoluce v Íránu, po níž v zemi přitvrdila patriarchální kultura. Přesto, že ženy sehrály důležitou roli při revoluci, byly to právě ony, kdo nejvíce ztratil. Během revoluce vládla mezi ženami a muži rovnost. Ženy tak dostaly jedinečnou příležitost stanout po boku mužů a být součástí politické změny. Po Islámské revoluci se však jejich sociální statut výrazně zhoršil. Ženy nemohou veřejně zpívat, pracovat a studovat bez povolení mužů v rodině, nemohou navštěvovat sportovní zápasy a musí se zahalovat…

Pokud se tedy podíváme, co všechno mají ženy v Íránu zakázáno, je jasné, že paralelní svět sociálních sítí se pro ně stal útočištěm. Sociální sítě ženám v Íránu ukázaly, co by mohlo být, ve smyslu života žen v západních zemích. Sociální sítě jim ukázaly, jak velký vliv a jak velký dosah mají. Sociální sítě se pro ženy z Íránu staly příležitostí ke změně. Ženy hlavně využily vliv sociální sítě Instagram, kde založily kampaně s názvy Čeháršanbehá-je sefíd (Bílé středy) a My camera is my weapon (Můj fotoaparát je mou zbraní) a My Stealthy Freedom (Moje tajná svoboda). Kampaně mají odlišné názvy, ale fungují na stejném principu. Ženy si ve videích sundávají šátky a točí či fotí se přitom na video. Judith Butler v knize Vulnerability in resistance píše:

„Projevení zranitelnosti je první krok k odporu.“ (Butler, 2016)

Sundávání šátku znamená akt odporu, kterým se ženy stávají zranitelnějšími. Ovšem může projevení zranitelnosti skutečně vést ke změně?

Zrod feminismu v Íránu

Patriarchální kultura v Íránu nepřišla s nástupem nového režimu v roce 1979. Patriarchát je v íránské kultuře zakořeněn daleko déle. Po islámské revoluci však patriarchální kultura posílila. Ženy sehrály velkou roli v islámské revoluci, což je vzpomenuto i na stránkách alislam.org, kde autor vzpomíná na ženu, že která při demonstraci v rukou držela hrst mincí, aby je mohla dát těm, kteří budou chtít zavolat domů. Ovšem přesto, že ženy doufaly, že nový režim bude pro ně znamenat změnu k lepšímu, nastal pravý opak. Ženám po revoluci bylo zakázáno chodit do práce či školy bez povolení muže, veřejně zpívat a bylo jim přikázáno zahalovat se. Ženy se ale jen tak své svobody vzdát nehodlaly. Čím víc sílila patriarchální kultura v zemi, tím víc některé ženy toužily po významnějším zařazení do společnosti a budoucnosti, kde se budou moci samy rozhodovat. Mnohé z těchto žen jsou součástí feministického hnutí. Jak píše Azedeh Kian ve své eseji Islamic Feminism in Iran feministkami ve dvacátém století v Íránu byly ženy z vyšší a střední třídy, které dosáhly vysokoškolského vzdělání. Některé z nich měly dokonce možnost vycestovat do západních zemí, kde navštěvovaly univerzity. Po seznámení se s životem žen na Západě toužily po sekularismu ve své rodné zemi.

Ženy věděly, že mocnou zbraní může být i slovo a proto mnoho žen našlo své já v literatuře. Proto v tomto období zaznamenáváme nárůst literární tvorby. Oblíbený byl hlavně literární směr magický realismus, který vznikl v Latinské Americe. V magickém realismu se promíchávají snové představy se skutečností. Hlavní představitelkou tohoto směru v Íránu je Shahrnush Parsipur. V jejích románech figurují křehké hrdinky, které po mnohých těžkostech skončí jako silné ženy a převezmou roli muže v rodině. Knihy Parsipur se dočkaly překladů do několika jazyků a prostřednictvím jejích slov se svět dozvěděl o postavení žen v Íránu.

Nebyla to však pouze krásná literatura, která psala o íránských ženách. Po revoluci vycházely ženské magazíny, které leckdy psaly o tématech, které byly v rozporu s islámskými hodnotami.

„Postislámské feministky byly především feministkami, které využívaly islámský diskurz k prosazování rovnosti žen a mužů v rámci omezení islámské republiku. Neomezovaly své intelektuální zdroje pouze na islám, ale těžily také ze sekulárního feminismu. Časopisy pro ženy jako Zan a Zanán byly v čele tohoto trendu tím, že zveřejňovaly články například o tom, jak zlepšit sexuální život, vaření, ženské umění ve feministickém kritickém diskurzu, podílely se tak na dekonstrukci patriarchální perské literatury a publikovaly právní náboženské diskuse psané muslimy, stejně tak jako sekulární íránské a západní autory jako Virginia Woolf, Charlotte Perkins Gilman, Simone de Beauvoir, a Susan Faludi.“[1]

S nástupem internetu přišly nové příležitosti pro íránské ženy. Nový nástroj ke změně.

Kampaně na sociálních sítích

S nástupem sociálních sítí roste v Íránu feminismus. Floya Anthias a Nira Yuval Davis v knize Woman-Nation-State píší, že feminismus se objevuje za předpokladu, že se sejde skupina žen, které bojují za stejný cíl^. Zdůrazňuje však, ženy musí pocházet buď ze stejné sociální třídy, kmene, národnostní skupiny či je spojuje stejná etnická příslušnost. Nestává se, aby ženy bojovaly za ženy jako celek.^[2] Troufám si však říci, že toto se změnilo s nástupem sociálních sítí.

Sociální sítě spojily svět dohromady. Díky sociálním sítím jako Facebook, Instagram, Twitter či Snapchat jsou si nablízku lidé, kteří jsou vzdáleni stovky kilometrů. Přesto, že mnoho lidí tvrdí, že sociální sítě jsou zlo, které lidi trhá od reality, dávají prostor k vyjádření názorů a staly se novým prostorem pro ženy a boji za práva žen. Victoria Cann poznamenává, že sociální sítě daly nový prostor k diskuzi, co je být ženou a co je být mužem.^[3] Daly nový prostor pro řešení genderových otázek. Na sociálních sítích vzniklo mnoho úspěšných kampaní. Poslední z nich byla kampaň MeToo, která bojovala proti sexuálnímu obtěžování na pracovišti. Sociální sítě v Íránu jsou zakázány, ovšem to Íráncům nezabraňuje, aby je užívali. S pomocí různých aplikací se dostanou k obsahu sociálních sítí a tak íránské ženy po vzoru západních žen rozjely kampaně s názvem Čehár šanbe sefíd a My camera is my weapon a My Stealthy Freedom.

V minulosti byla pro íránské ženy zbraní literatura. Ovšem literatuře chybělo to, co mají sociální sítě a tím je vizuální obsah. Vidět a číst je rozdíl. Pokud o něčem čteme, událost si pouze představujeme, cítíme emoce, ale jen stěží si představíme, jak daná událost mohla vypadat. Ovšem něco vidět ve skutečnosti je naprosto něco jiného. Doslova tím příběhem žijeme. Z aktérů se stávají osoby z masa a kostí. O důležitosti vizuálního obsahu píše i Judith Butler v knize Vulnerability of Resistance. Butler uvádí, že pokud člověk něco vidí, nevnímá pouze hlavní aktéry, ale uvědomuje si aktéry ukrývající se na pozadí. Aktéry na pozadí se rozumí vláda země, která přímo ve vizuálním obsahu nefiguruje, ovšem recipientovi je jasné, komu člověk svou zranitelností vzdoruje.

V dnešních dnech již úspěšná kampaň, které si všimla i západní média, vznikla jako nápad Masih Alinejad, která založila kampaň My Stealthy Freedom. Na oficiálních stránkách kampaně se píše: „Právo pro každou íránskou ženu zvolit si, zdali chce hidžáb.“[4] Nad textem je fotografie ženy, která má rozpuštěné vlasy a v rukou drží šátek, který vlaje ve větru jako znak svobody. Na stránkách je nadále napsáno, že se jedná o online kampaň, kdy se ženy fotí či točí prostovlasé. Instagram rychle zaplavila videa a fotky prostovlasých žen, jejichž komentáře končily hashtagem MyStelathyFreedom. „Nacházím se u moře. Ne povinnému hidžábu. Lidé by si měli zvyknout vidět mě takhle. Je to má osobní volba. Je mi jedno, jak moc na mě zírají,“ říká jedna z dívek ve videu, které na svém účtu publikovala Masih. Na sociálních sítích se objevila kampaň navazující na tu předešlou a to s názvem My camera is my weapon. Kampaň se stala celosvětově známá po videu, v němž lidé na prostovlasou ženu křičí, že zavolají policii. Ona odvětí, že na policii klidně počká a pronese větu: Jestliže váš jazyk je vaší zbraní, má kamera je mou zbraní“. Nutné je podotknout, že Masih je sice íránského původu, ovšem vystudovala univerzitu Oxford a žije na Západě. Pracovala i pro média kritizující vládu v Íránu. Masih je další aktivistkou, která potvrzuje to, že většina feministek na Blízkém východě jsou ženy z vyšší třídy se západním vzděláním.[5] Což je i dalším důkazem toho, že liberální islám vzniká na Západě.

Ovšem z kampaní MyStealthyFreedom a My Camera is my weapon, vznikla další kampaň a to s názvem Čeháršanbehà-je sefíd. Jedná se o stejný princip kampaně jako předešlé dvě, ovšem videa a komentáře u nich jsou pouze v perštině, tudíž má v Íránu daleko větší dosah než anglické verze. Ženy nepublikují pouze videa, na nichž si sundávají šátky, nýbrž se na sociální síti objevují i různé karikatury duchovních s vtipnými popisky či jen kresby s komentáři ohledně osobní volby v oblékání.

Projev zranitelnosti jako krok ke změně

Judith Butler ve své knize Vulnerability of Resistance píše, že člověk nejdříve musí ukázat svou zranitelnost, aby došlo ke změně. Butler dává za příklad mexické studenty, kteří holýma rukama bez ochrany čelili agresi policistů. Studenti byli bezbranní, čelící ozbrojeným složkám odsouzeni takřka ke smrti. Bezbrannost jejich těl vzbudila řadu soucitu, rozhořčení a vlnu nevole celé veřejnosti. Akt zranitelnosti studentů ovlivnil další masy a nejen studenty k odporu. Jak Butler píše:

„Nejprve jsme zranitelní a pak tuto zranitelnost překonáme, alespoň dočasně, pomocí aktů odporu.“[6]

Navíc dodává, že je důležité ukázat vizuálně zranitelnost vlastního těla. Zranitelnost těla ukazují íránské ženy zapojující se do zmíněných kampaní. Tím, že si svlékají šátky, ukazují se odhalené. Troufám si říci, že se ukazují íránské společnosti v jistém smyslu nahé. Ukazují tím svou zranitelnost. Svléknou se na veřejnosti přesto, že jim za to hrozí trest. Navíc vystavují potupě i svou rodinu. Je to akt, kdy jsou ženy nejzranitelnější. Navíc svůj čin natáčí na video či se fotografují a publikují ho na sociálních sítích. Jejich čin tak má daleko větší publikum. Butler rozděluje zranitelnost do dvou kategorií. Domnívám se, prostovlasé Íránky spadají do té první.

„Odpor vůči zranitelnosti, která patří k určitým myšlenkovým projektům a určitým politickým formacím organizovaným suverénní autoritou a odpor k nespravedlnosti a násilným režimům, které mobilizují zranitelnost v rámci vlastního výkonu moci.“[7]

Asef Bayat v knize How Ordinary People Change the Middle East píše, že boj žen v Íránu za lepší postavení ve společnosti je každodenním odporem.[8] Zmiňovala jsem, že kampaň sblížila ženy, bojují za stejnou věc a mají stejný cíl. Navíc díky sociální síti kampaň začaly podporovat či pouze sledovat ženy, které se kampaně neúčastní. Ovšem je důležité poznamenat, že za kampaní nestojí všechny íránské ženy hromadně. Nejedná se o kampaň, která by oslovila všechny ženy. V Íránu vládne dichotomie sekulárních žen a islámských žen. Tuto dichotomii můžete vidět hlavně ve školách. Na univerzitách jsou dívky rozděleny do dvou skupin. První skupinu tvoří děvčata, která nenosí čádor a děvčata, která ho naopak nosí. Některá děvčata se neostýchají uvolnit šátek v přítmí restaurace či ve večerních hodinách na procházce. Ovšem je důležité poznamenat, že rozdíly mohou být i mezi dívkami v těchto dvou skupinách. Dokonce i dívky, které nosí čádor a mají vysokoškolské vzdělání, mohou být do jisté míry feministkami. V Íránu můžete vidět ženy, které se zahalují do čádoru, ale dokázaly si probojovat místo v zemi, kde muži dominují. Některé z nich vzdorují patriarchální kultuře tím, že se neprovdaly a věnují se své práci.

Zároveň ale v Íránu můžete potkat dívky, které studují vysokou školu, nenosí čádor a touží po „tradičním modelu“ rodiny, takovém, v němž byly vychovány. Tradiční rodinu vidí tak, že se po škole provdají, budou ženy v domácnosti, které se starají o dům a děti. Na roli ženy v domácnosti byly připravovány od raného dětství. Jejich mámy je naučily vařit, starat se o domácnost a naučily je, jak si správně vázat šátek. V tomto případě se jednalo o dívky z vyšší třídy. Naopak studentka, která nenosí čádor a patří do nižší třídy, touží po škole nastoupit do práce a být samostatná. Byla vychovávána v rodině, kde oba rodiče pracují a ona sama si musí při škole vydělávat. Toto je další důkaz toho, že důležitým elementem je rodina a sociální třída, z níž pochází. Některé dívky sice patří do vyšší vrstvy a mají vysokoškolské vzdělání, ovšem byly vychovány v tradiční rodině a proto chtějí takový model následovat. Dalším důležitým faktorem jsou přátelé, s nimiž se dívka stýká a obor, který studuje. Dívky, které se rozhodly studovat například anglický jazyk, touží daleko víc po změně, než studentky perské literatury. Ty první mají také větší kontakt se západním světem. Vidí, jak žijí ženy v západních zemích a chtějí tak rovněž žít.

Závěr

Sociální sítě mají jednu úžasnou vlastnost, mají moc sjednotit lidi. Kampaně íránských žen tak mohou získat daleko větší publikum. Mohou sjednotit ženy napříč kontinenty. Ženy na sociálních sítích tvoří zvláštní komunity. Navzájem se neznají, ovšem díky vizuálnímu obsahu vědí o svých životech a pomocí sociálních sítí mohou podporovat další ženy pomocí komentářů, sdílení a soukromých zpráv. Íránské ženy používají sociální sítě jako zbraň.  Dříve byla jejich zbraní hlavně literatura, kde hlavní hrdinky bojovaly o své místo v patriarchální společnosti. Ovšem na sociálních sítích jsou hrdinkami skutečné bytosti z masa a kostí. Vypráví svůj příběh. Ostatní ženy sledují a poslouchají o životě skutečné bytosti. Proto jsou sociální sítě daleko mocnější než literatura. Íránské ženy ve videích na sociální síti sundávají šátky na veřejnosti, na ulici, kde jsou nejzranitelnější. Ženy ukazují svou zranitelnost, jejich zranitelnost je jejich vzdor. Když procházíte ulicemi v Íránu, často narazíte na plakát s fotografií Chomejního, na němž je napsáno, že žena je jako perla a stejně jako perlu chrání lastura, ženu chrání hidžáb. Ukázat zranitelnost sundáním své „ochrany“ je prvním krokem ke změně.

Pozn.: Autorku je možné kontaktovat mimo jiné na Instagramu: romana.chvatilova.