Mnoho úspěchů v novém roce při práci s žehličkou i vrtačkou Vám přeje ThinkGender.eu !
PF 2014
Napsat komentář
Archiv autora: Redakce
Mateřská: handicap pro ženy?
Lucie
Proč se neptáme, zda je mateřská/rodičovská profesním handicapem obecně? Právě proto, že ji využívají ve většině případů ženy, a to z nich dělá z hlediska zaměstnavatele „rizikové“ zaměstnance. S touto otázkou nás vlastně předběhla debata kolem dělení mateřské, tak jak se rozpoutala po zveřejnění Desatera Oranžového klubu minulý měsíc. V souvislosti s rozložením mateřské dovolené mezi oba partnery je možné říct, že pokud nedojde k tomu, že by si rodiče dělili hlídání svých dětí zhruba napůl, bude kariérní postup žen i nadále brzděn. Dva měsíce, které by s dítětem strávil otec, tak neodstraní diskriminaci žen.
Samostatnou kapitolu tvoří obtíže, kterým čelí některé ženy (a někteří muži) vracející se po rodičovské do práce. Na svou původní pozici mají nárok, pokud nastupují ihned po skončení mateřské dovolené (a nečerpají tedy rodičovskou). Pokud se vrací po rodičovské, nemají už nárok na své původní místo, ale na místo, „které odpovídá jejich pracovní smlouvě.“ Podle jednoho svědectví ze soukromé právní poradny, to v praxi může probíhat i tak, že zaměstnavatel pracovní smlouvu interpretuje velmi vágně. Z pozice office manažerky se v tomto případě stane recepční. Když tuto pozici odmítne s tím, že původní náplni práce neodpovídá, odchází (bez nároku na dostupné). Mnohé a mnozí se rozhodnou své právo soudně nevymáhat, což má v důsledku negativní dopad na ostatní, protože tato praxe zůstává bez sankce.
Na závěr, trochu optimističtěji: mateřská je nejen handicapem, ale také příležitostí, jak pro ostatní ženy, tak pro muže… nováčci na pracovním trhu, mohou například díky mateřské najít první zaměstnání. Smlouva na dobu určitou má své nevýhody, ale je to i příležitost, začít hned po vysoké pracovat a získat ty zkušenosti, bez kterých vás jinak do práce nevezmou…
host
Petra Kaděrová
Mateřská/rodičovská bezesporu přináší rodiči spoustu pozitivního a mrzí mě, že o tuto možnost je (obvykle) muž-otec ochuzen. Dalo by se sice diskutovat o její délce. V každém případě, doba, kterou rodič stráví na mateřské/rodičovské by měla být individuální dle potřeb rodiny a dětí zvláště a bez ohledu na to zda trvá šest měsíců či čtyři roky.
V současnosti sama osobně zakouším, jakým stigmatem se mateřství může stát na pracovním trhu. Přesto, že mateřství a matky bývají historicky i kulturně shodně oslavovány, ve světě byznysu je tomu přesně naopak. Návrat do práce skýtá v sobě několik problémů. Prvním je samotná práce, zejména v případě, že žádnou nemáte. Dále jsou to děti, ne tedy děti jako takové, ale ono pojímání mateřství a nahlížení na něj v rámci společnosti (na prvním místě by stále měla být pro ženu rodina a děti). Za další je zde dnes neustále diskutovaný problém s nedostatkem mateřských škol či jeslí. O platových rozdílech nejen mezi muži a ženami, ale také mezi ženami před mateřskou a po, ani nemluvě.
Přitom jsem přesvědčena, že mateřství/rodičovství pomáhá rodičům rozvíjet jejich schopnosti a dovednosti, které zajisté nejsou na škodu a mohou být přínosné i pro svět byznysu. Jsem přesvědčena, že současné nastavení naší společnosti staví ženu-matku do velice těžké pozice, protože z oslavovaného mateřství činí handicap, který jí ztěžuje skloubení role matky s dalšími společenskými rolemi. Žena-matka tak musí hodně bojovat, aby získala dobrou práci a ještě byla za ní dobře ohodnocena, aby mohla taky někdy myslet na sebe a své potřeby a být třeba i trochu sobecká.
host
Annamária Tóth
Ano. Samozřejmě bych mohla mou odpověď omezit na toto a říct, že mateřská dovolená je handicapem pro ženy – ale je to složitější, takže zřejmě budu muset říct: „Ano, ale.”
Mutterschutz je německé slovo, které se vztahuje k prvnímu období mateřské dovolené. V doslovném překladu znamená něco jako „ochrana matky.” Je důležité, že ženy mají nárok na ochranu ze zdravotních důvodů před porodem i po porodu. Zároveň by tato ochrana měla (teoreticky) bránit diskriminaci žen kvůli těhotenství.
Ovšem déle trvající mateřská/rodičovská dovolená skutečně může být handicapem pro ženy: ženy často s dítětem zůstávají doma „přirozeně.“ Vykonávají tak aktivity spojené s jejich pečovatelskou úlohou a zajišťují chod domácnosti. Navíc, vyřazení z pracovního procesu na 1 až 3 či více let by poškodilo kariérní růst kohokoliv, nejen žen. Příkladem, který toto ilustruje je i moje matka, která znovu nastoupila do práce po 15 letech v domácnosti. I když si během té doby dodělala PhD, její plat zdaleka neodpovídá její kvalifikaci. V genderových studiích jsem se naučila, že nerovnosti mezi pohlavími jsou nejlépe vidět v tzv. „genderově zatížených“ situacích, což jsou situace, ve kterých by působilo zvláštně, kdyby si v nich vyměnili role muži a ženy. V případě mé rodiny se zdálo logické, že má matka, z pozice sekundárního živitele rodiny, opustila zaměstnání a následovala otce za jeho prací do zahraničí. Často jsem se zamýšlela nad tím, jak moc „logické“ to skutečně bylo, ale ani zpětně si nedovedu představit, že by se v mém příběhu obrátily role.
Může být muž feministou?
Vladimír
Být feministou pro mne znamená bojovat proti nedokonalostem společnosti v souvislosti s přetrvávajícími nerovnostmi mezi pohlavími.
V mém pojetí se tak nejedná o žádnou ideologickou motivaci, ale o obyčejnou občanskou angažovanost. Na každou nerovnost ve společnosti by mělo být poukazováno a měli bychom interpelovat veřejné činitele k nápravě objevujících se chyb.
Je tedy zcela koherentní, když muž je feministou. Feministou je člověk, který se zamýšlí nad postavením žen ve společnosti a snaží se kriticky hodnotit současné nastavení společenských rolí, přidělovaných jak mužům, tak ženám. Člověk, který se snaží vžít se do role druhého a pochopit tak požadavky vznesené pro dosažení rovnosti.
Muž tak může být feministou stejně jako může být člověk bílé barvy pleti bojovníkem, či dokonce iniciátorem, hnutí za zrovnoprávnění černochů.
Feminismus by neměl být pouze způsob vnímání společnosti otevřený pouze ženám. Zdá se být nezbytně nutné otevřít se a integrovat muže do boje proti neustále se vyskytující nerovnosti. Feminismus bez mužů zmůže mnohem méně než feminismus začleňující muže do otevřené a kritické společenské debaty.
Cílem feminismu je reálná rovnost mezi pohlavími (v rámci uskutečnitelného) a této rovnosti prostě a jednoduše nemůže být dosaženo bez debaty a bez zapojení mužů. O nich bez nich (či o nás bez nás) není řešením.
Lucie
Pokud muž věří v rovnost žen a mužů a je ochoten ji podpořit, tak je podle mě feministou, jelikož feminismus znamená snahu o ukončení sexismu a nerovnosti. Co se mě týče, muži mohou být feministy.
Existuje ale i opačný názor, a tomu bych chtěla dát prostor na konkrétním příkladu.
Loni se v Turecku konala série demonstrací proti vládnímu návrhu omezení práva na potrat na první čtyři týdny těhotenství. Toto téma přivedlo ke spolupráci téměř všechny ženské organizace. Na přípravných setkáních se řešila také otázka, zda mají muži mít možnost zúčastnit se jejich pochodů. Pro některé bylo důležité, aby byly přítomny jen ženy, protože jim jde také o nezávislost – možnost bránit svá práva z pozice žen. Zdůrazňovalo se také, že všichni přítomní muži jsou připraveni bránit právo žen na potrat, ale s ostatními atributy systému souhlasí, jako v případě otázky, kdo vykonává většinu domácí práce. Turecké feministky se nechtěly vzdát celistvosti svého postoje při obraně práva na potrat. Chtěly ho zařadit do celkové snahy o rovnost mezi pohlavími. Muži nakonec nezůstali stranou. Platforma Rahatsız erkekler (Zneklidnění muži) zorganizovala několik paralelních demonstrací a protestů na vyjádření podpory ženským organizacím.
Jestli se muž nazývá feministou nebo ne, je detail ve chvíli, kdy je ochoten se ohradit, když v jeho přítomnosti kdosi pronáší sexistické komentáře.
host
Sylvie Bláhová
Pro řadu lidí, hlavně pak mužů, už sama tato otázka může znít jako nonsens, samotná podstata muže jako feministy nedává v mainstreamovém diskurzu příliš smysl. Jako by muž popíral své mužství. V důsledku tohoto trendu například vidíme, že v českém prostředí vystupuje veřejně snad jen M. Vodrážka. V akademické sféře pak na katedře genderových studií v Praze působí pouze P. Pavlík, na stejné katedře v Brně muže nenajdeme. Bylo by však zřejmě nevhodné omezovat se pouze na akademické prostředí, na druhou stranu, kde jinde bychom feministy hledat měli než právě tady.
I přes tuto evidentní absenci mužů- feministů si zkusme popsat, jaké aspekty by měl feminista splňovat a jaká úskalí ho bezpochyby čekají. Jednak by měl akceptovat fakt, že rovnosti pohlaví dosaženo nebylo, naopak, měl by si uvědomovat, kolik mezer v naší společnosti stále přetrvává. Měl by mít snahu proti tomuto řádu vystupovat, ale také hledat řešení, jak z toho ven. Rozhodně to však neznamená, že by popíral svoje mužství. Situace by se dala srovnat například s intelektuály vystupujícími proti jiným formám útlaku (ať už etnickým, či třeba třídním). Je však jasné, že veřejný pohled na muže stojící na straně žen je trochu jiný než u muže obhajujícího například nějakou etnickou menšinu. Muž obhajující ženy totiž nemusí překonávat pouze názorové střety s oponenty, ale také ad hominem argumenty o biologických základech, které svým postavením „ popírá“.
Odpověď na uvedenou otázku je tak sice jednoduchá, muž feministou být bezpochyby může, avšak je vystaven mnohonásobně většímu nebezpečí než jeho ženské protějšky. Místo, aby tak mohl prezentovat své názory, bude často tlačen spíše k vysvětlování, proč zrovna on dělá to, co dělá, jakto, že není „normální“ muž.
(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně)
host
Milan Pospíšil
Otázka, jestli může být muž feministou, mě nikdy nenapadla. Připadá mi totiž jaksi zbytečná, trochu i proti srsti. Proč? Začnu opět otázkou: je muž taky trochu ženou? Je žena trochu mužem? O tom nepochybuji. Jsem přesvědčen, že jsme každý namíchaný a možná stoprocentní muž či stoprocentní žena prostě neexistují. Pak musí většina chlapů cítit, že se i oni musí někdy prát za práva žen, stejně tak, jako se někdy (někdo) pere za práva dětí, seniorů a podobně. Že jsou prostě v životě situace, v nichž je někdo škodný víc a někdo míň a někdy že to není zas až tak spravedlivé. Prostě snažíme-li se být poctiví, tak se bráníme ty slabší, např. ženy, před útiskem nebo nespravedlnostmi. Nebo pomáhat emancipovat se proti zažitým stereotypům. Ano, tady vidím jádro věci: stereotypy, vyprázdněné tradice, to je asi to, co mi připadá být důležité, proti čemu by se mělo bojovat. Asi ze mě taky mluví nechuť ke všem „ismům“, co jich na světě bylo už stvořeno. Na druhou stranu by se mi chtělo říct, že každý správný muž ne může, ale musí být ochráncem a třeba i bojovníkem za práva žen, jestliže je aspoň trochu pravdivý a nelže si do kapsy. Řekněte o něm, že je feminista, to je jedno.
(Autor je služebníkem státní správy.)
Stejný plat za stejnou práci?
Vladimír
28.února 2013 vyhlásila Evropská komise již potřetí den rovného odměňování mužů a žen. Snaží se tak poukázat na přetrvávající nerovnost v platovém ohodnocení, které v evropském průměru dosahuje necelých 17%. Rozdíl v odměňování mužů a žen je nejnižší v Polsku (necelá 2%) a nejvyšší v Estonsku (27%). České ženy pak vydělávají na stejné pozici o jednu čtvrtinu méně než jejich kolegové muži.
Poznamenejme, že uvedená data se paradoxně týkají jak soukromého, tak i veřejného sektoru.
Odkud ovšem pochází tyto nerovnosti? Pokud nahlédneme do statistik Eurobarometru 2012 zjistíme, že 60% všech diplomovaných studentů jsou studentky. Při bližším zkoumání však na povrch vyplyne skutečnost, že ženy jsou zaměstnány v méně finančně ohodnocených sektorech jako například zdravotnictví a školství- celých 75%. Ženy se tak nachází na méně strategických a málo viditelných postech.
V profesní kariéře se ženy také setkávají se spoustou neviditelných bariér a předsudků, jenž přispívají k platové nerovnosti mezi pohlavími. Jedná se především o skloubení rodinného života s životem profesním: úkol jež většinová společnost nakládá na ramena žen. Ve snaze o dosažení skutečné rovnosti mezi pohlavími je třeba:
* zamyslet se nad novou podobou rodinné politiky: sdílení rodičovské dovolené oběma partnery a nezbytné omezení procenta žen pracující na částečný úvazek (dnes 78% částečných úvazků je vykonáváno ženami)
* nad novou koncepcí vzdělávacího systému, jenž je stále ještě gendrově nevyvážený (přefeminizované obory)
* zavést společenskou debatu o sociální a potažmo i finanční hodnotě péče o děti a nemohoucí osoby.
Lucie
Dostávají ženy méně peněz za stejnou práci (nebo za práci stejné hodnoty) než muži? Existuje tento fenomén? Pokud ano, je to problém? Na první otázku se dá relativně snadno odpovědět čísly. Není sice úplně jednoduché určit v rámci firmy, které pozice mají stejnou přidanou hodnotu, ale čísla existují a byli jsme jimi zahrnováni především při příležitosti „Equal pay day“ vyhlášeného Evropskou komisí na 28. února.
S druhou otázkou je to už složitější. Přicházejí ke mně hlavně dva typy odpovědí: 1) Je to v pořádku, protože ženy odchází na mateřskou, nemají tolik let praxe, nejezdí na služební cesty a nepracují tolik přesčas. 2) Je to v pořádku, protože muži musí živit rodinu.
Pro všechny je třeba říct, že ženy mají nižší plat a pomalejší profesní růst i když nemají rodinu. To znamená, i žena, která nemá děti, jezdí na služební cesty a pracuje přesčas, je (zpravidla, ne vždy) diskriminována.
Pro ostatní případy jde o naše nazírání na mateřskou dovolenou a na starost o děti. Ve chvíli, kdy muži a ženy budou opravdu společně pečovat o děti (prostřídají se na rodičovské dovolené, při nemocích nebo při vyzvedávání ze školy), zmizí skutečně poslední z důvodů, který je používán na ospravedlnění rozdílů v platech. Podotýkám, že masovost tohoto postupu je klíčová. Ojedinělé případy většího sdílení péče o děti budou spíš penalizovány většinovou opačnou tendencí.
Jana
Odpověď je z mého pohledu jasná: ano. Otázkou však zůstává, proč si ji vůbec musíme klást. To, že jsou ženy na stejných pozicích finančně ohodnocovány méně než muži upřímně nechápu. Pokud se jedná o jiné pozice, vyžadující jiné vzdělání, pak je na místě samozřejmě ocenit schopnosti a znalosti daného zaměstnance a to bez ohledu na jeho pohlaví. Vždyť kalkulování zaměstnavatelů ohledně mateřské je tak nedůstojné!
Existují různé zajímavé názory typu, že mateřská je vlastně dovolená, při které si ženy mohou zvyšovat svou kvalifikaci. A ještě jsou za to placeny! Mateřská ale pro většinu žen znamená velký fyzický i psychický zápřah, snížení životní úrovně a výpadek z pracovního tempa – proč tedy ještě ženě platit méně v zaměstnání?
Navíc, je jen otázkou času, kdy se k tomuto budeme muset postavit jinak. Ve chvíli, kdy na mateřskou budou chodit muži častěji než je tomu teď, tak by podle této logiky také měli být zpovídáni zaměstnavatelem a měli by se zařadit do stejné kategorie jako zaměstnankyně-potenciální matky. Že je to hloupost, říkáte si? Je. Jen pro ženy to je bohužel realita.
host
Sylvie Bláhová
Významná australská socioložka Raewyn Connell ještě v 80. letech tvrdila, že důvodem nižšího platového ohodnocení žen je jejich omezený přístup ke vzdělání. Když se však podíváme na současné statistiky v Evropské unii (ale také v ČR) vidíme, že podíl žen participujících na vzdělání roste a podíl vysokoškolaček je dokonce vyšší než vysokoškoláků. Přesto však nerovnosti v platech zůstávají. Co jiného je tedy důvodem platové nerovnosti než přísup ke vzdělání?
Pravdou je, že právně je rovnost v platovém ohodnocení v ČR zajištěna (Ústava a Antidiskriminační zákon). Za hlavní důvod přetrvávající nerovnosti tak lze považovat spíše nepřipravenost nebo neochotu společnosti uznat, že se tak dlouho prosazovaný koncept rovnosti opravdu vztahuje i na ženy. V čem se projevuje zmíněná neochota? Jako příklad lze zmínit českou zkušenost s přijímáním Antidiskriminačního zákona a neustálé obstrukce zejména ze strany exprezidenta Klause. Formálně se tuto rovnost sice ukotvit podařilo, avšak jaká je realita? Jednak je zde velmi malé povědomí o znění a snad i existenci Antidiskriminačního zákona, jednak, možná ještě zásadnější, jsou obavy žen z toho, co by vlastně nastalo po stížnosti na výši svých příjmů. Je také jednoduché představit si, jakým způsobem by se vyvíjel vztah mezi zaměstnavatelem a stěžující si zaměstnankyní. I taková situace je sice právně ošetřena (v případě opravdové diskriminace nesmí zaměstnavatel dělat jakékoli důsledky pro stěžovatele). Otázkou však je, čeho takový stěžovatel reálně dosáhne, respektive jak zabrání těmto nedovolených důsledkům.
Nacházíme se tedy situaci, kdy právo opět předstihlo vývoj společnosti a je otázkou, jak z toho ven. Aby si sami lidé uvědomili, že je opravdu správné ozvat se v případě nerovného zacházení. To bychom se ale nejdříve museli zbavit předsudků vůči lidem, kteří toho schopni jsou.
(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně.)
Jak na kvóty?
Vladimír
Už jen samotný termín kvóty vyvolává bouřlivé reakce. Dle odpůrců zavedení povinných kvót pro ženy, jež jsou podreprezentovány jak v politice, tak i ve vedoucích funkcích státních i soukromých podniků, by takováto praktika znamenala porušení principu rovnosti občanů. Odtud už jen krůček k zavedení povinných kvót pro ostatní minority ve společnosti… Na tento argument, který má bohužel ve společnosti velikou ozvěnu, je třeba nahlížet jako na scestný! Ženy nemůžou v žádném případě být považovány za minoritu, jelikož představují více jak 52% světové populace. Dá se tedy říct, že ženy jsou většinou, která je znevýhodněná vůči vládnoucí mužské minoritě?
Dle mého názoru jsou kvóty pro ženy na vedoucích pozicích potřebné. Proč? Jelikož formální rovnost mezi muži a ženami existuje v Československu od roku 1920. O 93 let později jsme jako společnost stále ještě nedospěli k rovnosti skutečné. Domnívám se tedy, že není již dále možné spoléhat se pouze na vývoj společnosti! Právě ukákonění kvót, jejichž respektování bude právně vymáháno, by mohlo napravit tuto historickou chybu a přispět k „opravdové“ rovnosti mezi pohlavími v Česku a ve všech ostatních evropských zemích.
Vštípení kvót pro ženy na vedoucí pozice v politice i všech ostatních strukturách společnosti do českého právního řádu nesmí být však chápáno jako pozitivní diskriminace. Pozitivní diskriminace, oxymoron a pouze nepřesný překlad anglického termínu affirmative action, dává kvótám velmi pejorativní nádech.
Na konec bych velmi rád dodal, že i když mi kvóty přijdou nezbytné, je třeba je vnímat jako pouze dočasné řešení- napravení chyby jež stále ještě přetrvává v naší společnosti. A kolik času bude potřeba? Doufejme, že méně než 93 let…
Lucie
Diskuze (pokud se nějaká vede) se točí okolo dvou typů kvót: ve státním a v soukromém sektoru. V krátkosti se budu věnovat oběma. Zavedení kvót ve státní správě a v politice podle mého názoru odráží přesvědčení dvojího charakteru: 1) Na chodu státu by se v demokratickém zřízení měli podílet rovnou měrou ženy i muži, jelikož jsou rovnou měrou zastoupeni ve společnosti. 2) Pokud chceme (optimisticky) čekat, až dojde k postupnému vyrovnání v počtu zástupců obou pohlaví, je to dlouhodobý proces. A jak říkal Keynes, v dlouhodobém horizontu, jsme všichni mrtví. Kvóty jsou příležitostí proces urychlit. Dokud mi nikdo nedokázal, že kvóty vedou k citelnému zhoršení fungování politických stran a státu, tak tvrdím, že má smysl to zkusit.Zajímavé je, že ve státním sektoru jsou kvóty pro mnohé z nějakého důvodu přijatelnější. „Ať si stát ve svých úřadech zavádí rovnoprávnost, když na to má prostředky, ale ať se vyvaruje omezování soukromého sektoru, který pokud je diskriminační, tak pouze z pochopitelného důvodu maximalizace zisku.“ Je to samozřejmě věc názoru, ale osobně s tímto tvrzením nesouhlasím. Stát má mnohem víc než regulační roli. Má možnost formovat společnost zaváděním vyšších standardů v mnoha ohledech: např. gender, životní prostředí, nebo ochrana spotřebitele. To vše jsou oblasti, kde by zřejmě neomylná ruka trhu nevedla podniky k co nejzodpovědnějšímu chování vůči společnosti jako celku. Proto věřím, že kvóty například pro řídící orgány podniků (jmenovat alespoň 40% žen) jsou legitimním zásahem státu do soukromého sektoru.
Jana
Nesmíme zapomínat na to, že Skandinávie, tento evropský model rovnoprávnosti, se v minulosti neobešel bez zavedení kvót. Zavední kvót je tedy ověřeným nástrojem a zároveň se jedná o nástroj s právním dosahem. Jak jinak donutit muže zvyklé dominovat politice začít toto své postavení sdílet se ženami, říkám si. Jenže jak to udělat, aby zavedení kvót ženám spíše neuškodilo?
V české politické kultuře, které až moc řasto vládnou útoky na profesionalitu žen političek a do politických sporů se vměšují milenecké skandály, mi nepřipadá adekvátní zavést kvóty. Důvod je jednoduchý: ženy budou ještě více stigmatizovány za svoji neadekvátnost v politice, protože „přece každá schopná žena by se dostala do politiky i bez kvót, kdyby chtěla.“ Navíc ženy i tak nebudou považovány za rovnocenné partnerky v politickém boji. Navíc se nevyhnou nelichotivým poznámkám svých mužských kolegů a to tyto ženy opravdu nemají zapotřebí.
Podle mého názoru kvóty neřeší dva zásadní problémy: zajisté nejsou motivací pro ženy, aby se dostaly do politiky a za druhé neřeší to, jak ženy budou v politice přijaty. Všechno toto ale odráží soudoubé nastavení společnosti, kdy jsme skoro na denním pořádku bombordováni zprávami o tom, kdo se opět nelichotivě vyjádřil o ženách a nehodlá se omluvit. Bohužel, tyto zprávy budí pohoršení pouze u žen nebo v úzkých feministických kroužcích. Takto nastavená společnost je daleka tomu respektovat ženy do politiky vstoupivší díky kvótám. Pokud pomineme tento fakt, je tu ještě jedna překážka rázu ryze praktického: funguje česká společnost tak, aby ženám umožnila vykonávat politickou funkci bez toho, aniž by byly diskriminovány kvůli mateřství, jak je to u jiných profesí?
host
Sylvie Bláhová
Hlavním problémem při přijímání jakýchkoli kvót je nejen spokojení se s odpovědí ano, nebo ne, ale také nutnost zamyšlení nad tím, čeho tím vlastně dosáhneme. U možnosti akceptace pozitivní diskriminace žen se tak dostáváme do střetu mezi hodnotami a realitou, která je vždy poněkud jiná. Pokud by nám šlo výhradně o ženy, byly by kvóty opravdu přijatelné? Kvóty, které zcela ostentativně ukazují, že ženy prostě jsou skupinou, která není rovna skupině mužů? Podobně argumentuje také Iris Young, která volá po strukturální změně, když odmítá asimilační kroky, které vlastně jen slepě potvrzují stávající maskulinní charakter společnosti. Kvóty navíc také demonstrují klasický spor o rovnost- všichni jsme si sice formálně (právně) rovni, ale realita je zásadně odlišná. Při analýze pohledu české společnosti na tuto problematiku pak jasně vidíme zcela odmítavý většinový postoj k jakýmkoli pozitivním akcím (stačí uvést obligátní příklad Romů). Lidé tak přirozeně nejsou schopni akceptovat, že právní rovnost není zárukou rovnosti reálné. V českém prostředí tak kvóty působí jako vhozený červený hadr, o čemž se můžeme přesvědčit přečtením diskuzních fór k článkům avizujícím zavedení kvót pro ženy z nařízení EU.
Osobní hodnotové soudy, které požadují reálnou rovnost, sice mluví jasně… Lze však ve společnosti, pro kterou není přijatelná strukturální změna, postupovat jinak, než s pomocí kvót? Smutnou, avšak realistickou odpovědí je, že ne. Bez kvót prostě k větší rovnosti mezi pohlavími nedojdeme.
(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně.)
Může být žena prezidentka?
Vladimír
Na první přímou volbu prezidenta republiky by se z hlediska rovnosti mezi pohlavími dalo nazírat jako na úspěšnou.
Počet kanditátek v prvním kole představoval celou jednu třetinu kandidátů a všechny tři kandidátky na prezidenku dokázaly posbírat potřebných 50 000 podpisů. Je tedy možné konstatovat, že všechny disponovaly velkou voličskou legitimitou.
Poznamenejme ale, že ani jedna kandidátka nebyla podporována parlamentní stranou. Dalo by se tedy říct, že všechny tři kandidátky byly předem odsouzeny k neúspěchu, jelikož bez pevného stranického zázemí se o post prezidenta uchází obtížněji.
V čem tedy spočívá problém?
V samostém rámci politických stran jsou ženy omezovány tzv. skleněným stropem a nezachrání to ani obsazení Miroslavy Němcové na post předsedkyně Poslanecké sněmovny. Ženy tak přirozeně nemohou pomýšlet na vedoucí funkce.
Je tedy opravdu možné považovat podíl žen v prezidentské volbě a jejich výsledek za úspěch, když všechny tři obsadily poslední příčky a ani jedna z nich nepřesáhla 5% hlasů?
Můžeme si do nekonečna nalhávat, že emancipace žen v politice je nepotřebná. Důkazy však mluví za vše…
Lucie
V kontextu nedávné první přímé volby hlavy státu ČR se tato otázka jeví jako opodstatněná vzhledem k tomu, že jsme mohli na adresu tří kandidátek slyšet různé argumenty, které se často opíraly do jejich ženství.
Odpověď z hlediska práva je jasná a nikdo ji nezpochybňuje. Prezidentem se může stát občan, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.
Přesto zazněly argumenty, že žena se na prezidentku nehodí. Často odrážely pochybnosti o jejich autoritě nebo o schopnosti „zkrotit špinavou politiku.“ Málokdy se tato tvrzení odráží o konkrétní příklady pochybení nebo slabosti z minulosti kandidátek. Jedná se často o obecný postoj, a v tomto ohledu, podle mého názoru o stereotypní nazírání.
Zatímco pro některé jsou ženské vlastnosti kandidátek na obtíž, pro jiné jsou naopak předností. Osobně bych se spíš snažila oprostit od vzývání či zatracování „typicky ženského“ a zaměřila bych se na osobnostní kvality bez ohledu na gender, na morální hodnoty kandidátek a kandidátů a na jejich politický program.
Bylo by také zajímavé seznámit se s názory obyvatel jiných států, kteří jsou na prezidentky víc zvyklí než my v Evropě…
Jana
Pozitivním zjištěním nedávné přímé volby prezidenta ČR je zajisté fakt, že se v České Republice vyskytují ženy, které mají nejenom vůli, ale především potenciál stát se prezidentkou. V zemi, která nemá úplně nejlepší bilanci politické účasti žen, je toto pozitivním znamením a signálem, že ženy jsou zde připraveny vstoupit do prostoru, který je ještě dnes považován za mužský. Zdá se ale, že české ženy jsou připraveny kandidovat ve větší míře na prezidentku než na poslankyni. Prezidentská kandidatura v sobě paradoxně zahrnuje asi nejméně „tvrdé“ politiky – důkazem jsou ženy-kandidátky bez podpory politických stran, které i přes tento v politice vážný handicap shromáždily potřebný počet hlasů k realizaci své kandidatury. Nicméně politika je otázkou nabídky a poptávky a ve vrcholové politice je reciprocita těchto dvou složek naprosto klíčová. Výběr kandidátů do parlamentu je pro prestiž a přežití strany naprosto zásadní a tato nebude riskovat ztrátu byť jediného křesla. Důvod je jasný : dokud není veřejný zájem, aby na tomto a dalších křeslech seděly ženy, politické strany je tam jen tak na zkoušku nedosadí. Tento aspekt je velmi důležitý, protože ve své podstatě jsme my, ženy z České Republiky většinově zastupovány muži.
Aby se jednou tedy v Česku mohla stát prezidentkou žena, musí si ženy začít přát, aby se politické debaty o ženách nevedly bez nich.
host
Sylvie Bláhová
Ulrich Beck ve svém zásadním díle Riziková společnost píše, že „ženy vlivem emancipačních tlaků očekávaly větší rovnost v povolání a v rodině, jejich očekávání však narazila na protichůdné tendence na trhu práce a v chování mužů. Muži si naopak osvojili rétoriku rovnosti, aniž by po slovech následovali činy.“ Beck tak přesně vystihuje problém, který je stále aktuální na české, ale i na celoevropské úrovni. Proč jsou ženy stále přirozeně vylučovány z vedoucích pozic ve veřejné sféře, a to i přes kvóty, jež se s vysokou intezitou snaží zavádět Evropská unie? Odpověď na tuto otázku poskytuje feministická analýza organizace v čele s Moss Karter. Ta říká, že genderové rozdíly v organizacích existují kvůli jejich strukturálnímu uspořádání. Genderové specifikace totiž nejsou v organizaci a její hierarchii vůbec zahrnuty, struktura organizace je přirozeně patriarchální. Ženy byly v rámci kapitalistického vývoje ze všech struktur veřejné sféry vyloučeny, nemohly se tedy podílet ani na konstrukci jednotlivých organizí. Stávající společenské struktury nás však přesto udržují ve falešném vědomí prostřednictvím deklarované neutrality. Ve skutečnosti je to však pouze fikce, a to vlastně potvrzují i samotné kvóty. Kdyby byly společenské struktury opravdu neutrální, žádných kvót by nebylo třeba. To také vysvětluje, proč by žena v roli prezidentky byla spíše anomálií než důkazem rovnostářské politiky.
Pokud chceme opravdovou změnu, musíme nahradit podsouvanou neutralitu neutralitou faktickou, tou, na které by se opravdu podíleli ženy i muži stejným dílem. Pak snad bude žena- prezidentka nečím zcela přirozeným.
(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně.)