Who needs feminism? By Laura Forest
Slovo, které rozděluje. Stačí jej vyslovit a mezi komunikujícími vznikne blok. O stejném tématu najednou mluvíme jinak a dorozumíváme se přes clonu. Především proto, že mají obě strany dost odlišnou představu o tom, co to slovo znamená. Protože ztěžuje komunikaci, už ho mnohé opustily. Feminismus. Celý příspěvek
Jackson Katz je americký aktivista a spoluzakladatel programu „Mentoři pro prevenci násilí“ na Northeastern University, který se mimojiné zaměřuje na prevenci násilí na ženách. V rámci projektu TEDx představil základní rysy svého přístupu.
Především zrazuje od chápání násilí na ženách jako primárně ženského problému. Jakmile se tak děje, pozornost se upíná k ženám, které násilím trpí, je poukazováno na jejich chování, případně styl oblékání., aneb „čím mohly chování násilníka vyvolat.“ Přestože se podle Katze jedná o pochopitelné otázky, pokud se omezíme na ně, nenajdeme tím klíč ke snížení výskytu násilí páchaného na ženách. Hlavní otázka tedy spočívá v pochopení toho, co se to děje s muži, nejen s těmi, kteří se uchylují k násilí, ale i s těmi, kteří ho tolerují. Katz totiž tvrdí, že přítomnost násilí je v naší společnosti tolerována. Celý příspěvek
Být feministou pro mne znamená bojovat proti nedokonalostem společnosti v souvislosti s přetrvávajícími nerovnostmi mezi pohlavími.
V mém pojetí se tak nejedná o žádnou ideologickou motivaci, ale o obyčejnou občanskou angažovanost. Na každou nerovnost ve společnosti by mělo být poukazováno a měli bychom interpelovat veřejné činitele k nápravě objevujících se chyb.
Je tedy zcela koherentní, když muž je feministou. Feministou je člověk, který se zamýšlí nad postavením žen ve společnosti a snaží se kriticky hodnotit současné nastavení společenských rolí, přidělovaných jak mužům, tak ženám. Člověk, který se snaží vžít se do role druhého a pochopit tak požadavky vznesené pro dosažení rovnosti.
Muž tak může být feministou stejně jako může být člověk bílé barvy pleti bojovníkem, či dokonce iniciátorem, hnutí za zrovnoprávnění černochů.
Feminismus by neměl být pouze způsob vnímání společnosti otevřený pouze ženám. Zdá se být nezbytně nutné otevřít se a integrovat muže do boje proti neustále se vyskytující nerovnosti. Feminismus bez mužů zmůže mnohem méně než feminismus začleňující muže do otevřené a kritické společenské debaty.
Cílem feminismu je reálná rovnost mezi pohlavími (v rámci uskutečnitelného) a této rovnosti prostě a jednoduše nemůže být dosaženo bez debaty a bez zapojení mužů. O nich bez nich (či o nás bez nás) není řešením.
Pokud muž věří v rovnost žen a mužů a je ochoten ji podpořit, tak je podle mě feministou, jelikož feminismus znamená snahu o ukončení sexismu a nerovnosti. Co se mě týče, muži mohou být feministy.
Existuje ale i opačný názor, a tomu bych chtěla dát prostor na konkrétním příkladu.
Loni se v Turecku konala série demonstrací proti vládnímu návrhu omezení práva na potrat na první čtyři týdny těhotenství. Toto téma přivedlo ke spolupráci téměř všechny ženské organizace. Na přípravných setkáních se řešila také otázka, zda mají muži mít možnost zúčastnit se jejich pochodů. Pro některé bylo důležité, aby byly přítomny jen ženy, protože jim jde také o nezávislost – možnost bránit svá práva z pozice žen. Zdůrazňovalo se také, že všichni přítomní muži jsou připraveni bránit právo žen na potrat, ale s ostatními atributy systému souhlasí, jako v případě otázky, kdo vykonává většinu domácí práce. Turecké feministky se nechtěly vzdát celistvosti svého postoje při obraně práva na potrat. Chtěly ho zařadit do celkové snahy o rovnost mezi pohlavími. Muži nakonec nezůstali stranou. Platforma Rahatsız erkekler (Zneklidnění muži) zorganizovala několik paralelních demonstrací a protestů na vyjádření podpory ženským organizacím.
Jestli se muž nazývá feministou nebo ne, je detail ve chvíli, kdy je ochoten se ohradit, když v jeho přítomnosti kdosi pronáší sexistické komentáře.
Pro řadu lidí, hlavně pak mužů, už sama tato otázka může znít jako nonsens, samotná podstata muže jako feministy nedává v mainstreamovém diskurzu příliš smysl. Jako by muž popíral své mužství. V důsledku tohoto trendu například vidíme, že v českém prostředí vystupuje veřejně snad jen M. Vodrážka. V akademické sféře pak na katedře genderových studií v Praze působí pouze P. Pavlík, na stejné katedře v Brně muže nenajdeme. Bylo by však zřejmě nevhodné omezovat se pouze na akademické prostředí, na druhou stranu, kde jinde bychom feministy hledat měli než právě tady.
I přes tuto evidentní absenci mužů- feministů si zkusme popsat, jaké aspekty by měl feminista splňovat a jaká úskalí ho bezpochyby čekají. Jednak by měl akceptovat fakt, že rovnosti pohlaví dosaženo nebylo, naopak, měl by si uvědomovat, kolik mezer v naší společnosti stále přetrvává. Měl by mít snahu proti tomuto řádu vystupovat, ale také hledat řešení, jak z toho ven. Rozhodně to však neznamená, že by popíral svoje mužství. Situace by se dala srovnat například s intelektuály vystupujícími proti jiným formám útlaku (ať už etnickým, či třeba třídním). Je však jasné, že veřejný pohled na muže stojící na straně žen je trochu jiný než u muže obhajujícího například nějakou etnickou menšinu. Muž obhajující ženy totiž nemusí překonávat pouze názorové střety s oponenty, ale také ad hominem argumenty o biologických základech, které svým postavením „ popírá“.
Odpověď na uvedenou otázku je tak sice jednoduchá, muž feministou být bezpochyby může, avšak je vystaven mnohonásobně většímu nebezpečí než jeho ženské protějšky. Místo, aby tak mohl prezentovat své názory, bude často tlačen spíše k vysvětlování, proč zrovna on dělá to, co dělá, jakto, že není „normální“ muž.
(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně)
Otázka, jestli může být muž feministou, mě nikdy nenapadla. Připadá mi totiž jaksi zbytečná, trochu i proti srsti. Proč? Začnu opět otázkou: je muž taky trochu ženou? Je žena trochu mužem? O tom nepochybuji. Jsem přesvědčen, že jsme každý namíchaný a možná stoprocentní muž či stoprocentní žena prostě neexistují. Pak musí většina chlapů cítit, že se i oni musí někdy prát za práva žen, stejně tak, jako se někdy (někdo) pere za práva dětí, seniorů a podobně. Že jsou prostě v životě situace, v nichž je někdo škodný víc a někdo míň a někdy že to není zas až tak spravedlivé. Prostě snažíme-li se být poctiví, tak se bráníme ty slabší, např. ženy, před útiskem nebo nespravedlnostmi. Nebo pomáhat emancipovat se proti zažitým stereotypům. Ano, tady vidím jádro věci: stereotypy, vyprázdněné tradice, to je asi to, co mi připadá být důležité, proti čemu by se mělo bojovat. Asi ze mě taky mluví nechuť ke všem „ismům“, co jich na světě bylo už stvořeno. Na druhou stranu by se mi chtělo říct, že každý správný muž ne může, ale musí být ochráncem a třeba i bojovníkem za práva žen, jestliže je aspoň trochu pravdivý a nelže si do kapsy. Řekněte o něm, že je feminista, to je jedno.
(Autor je služebníkem státní správy.)
Kuplet o ženské emancipaci je původní báseň Františka Gellnera, pravděpodobně známější v moderním podání hudební skupiny Hm.
Na svou (a možná i na dnešní) dobu buřičským textem Gellner (1881-1914) právem zapadá do skupiny „anarchistických buřičů.“ V tomto případě se stala předmětem jeho poezie ženská, potažmo mužská, emancipace. Celý příspěvek
Je až úsměvné, s jakou vervou dnešní ženy bojují za rovnoprávnost s muži. Přitom by se dalo říci, že 20. a 21. století jednou bude možná nazýváno stoletím žen. Ačkoli jsou ženy často marginalizovány, nejsou viditelné, takže se někdy mluví o absenci žen v historii, přesto pro ženy bylo v posledních pár století uděláno více než pro muže. Celý příspěvek
Satirické zamyšlení.
Jsou ženy jedinou sociální skupinou, která bude pracovat zdarma? „Jistě, že ne,“ řeknete si, „jaký nesmysl!“ Dobře, zřejmě ne všechny ženy, ale pokud jste muž, bude to pravděpodobně případ právě vaší ženy, sestry nebo matky. Celý příspěvek
Recenze knihy: Viviana Zelizer : “The Purchase of Intimacy“
with courtesy of Emel Topçu
Kniha Viviana Zelizer nabízí nový pohled na propojení intimních vztahů mezi ženami a muži s jejich ekonomickými aspekty. Její teorie, nazývaná „spojené životy,“ nabádá nikoli k oddělenému vnímání těchto sfér, ale k vnímání jejich interakce, což dosud nebylo možné, protože sociology a ekonomy odděloval jednak strach ze zkorumpování intimních vztahů ekonomickými principy, jednak obava z toho, že by ekonomie ztratila svou exaktnost zaváděním neměřitelných afektivních vztahů. Celý příspěvek