Stejný plat za stejnou práci?

Vladimír

Vladimír

28.února 2013 vyhlásila Evropská komise již potřetí den rovného odměňování mužů a žen. Snaží se tak poukázat na přetrvávající nerovnost v platovém ohodnocení, které v evropském průměru dosahuje necelých 17%. Rozdíl v odměňování mužů a žen je nejnižší v Polsku (necelá 2%) a nejvyšší v Estonsku (27%). České ženy pak vydělávají na stejné pozici o jednu čtvrtinu méně než jejich kolegové muži.
Poznamenejme, že uvedená data se paradoxně týkají jak soukromého, tak i veřejného sektoru.
Odkud ovšem pochází tyto nerovnosti? Pokud nahlédneme do statistik Eurobarometru 2012 zjistíme, že 60% všech diplomovaných studentů jsou studentky. Při bližším zkoumání však na povrch vyplyne skutečnost, že ženy jsou zaměstnány v méně finančně ohodnocených sektorech jako například zdravotnictví a školství- celých 75%. Ženy se tak nachází na méně strategických a málo viditelných postech.
V profesní kariéře se ženy také setkávají se spoustou neviditelných bariér a předsudků, jenž přispívají k platové nerovnosti mezi pohlavími. Jedná se především o skloubení rodinného života s životem profesním: úkol jež většinová společnost nakládá na ramena žen. Ve snaze o dosažení skutečné rovnosti mezi pohlavími je třeba:
* zamyslet se nad novou podobou rodinné politiky: sdílení rodičovské dovolené oběma partnery a nezbytné omezení procenta žen pracující na částečný úvazek (dnes 78% částečných úvazků je vykonáváno ženami)
* nad novou koncepcí vzdělávacího systému, jenž je stále ještě gendrově nevyvážený (přefeminizované obory)
* zavést společenskou debatu o sociální a potažmo i finanční hodnotě péče o děti a nemohoucí osoby.

Lucie

Lucie

Dostávají ženy méně peněz za stejnou práci (nebo za práci stejné hodnoty) než muži? Existuje tento fenomén? Pokud ano, je to problém? Na první otázku se dá relativně snadno odpovědět čísly. Není sice úplně jednoduché určit v rámci firmy, které pozice mají stejnou přidanou hodnotu, ale čísla existují a byli jsme jimi zahrnováni především při příležitosti „Equal pay day“ vyhlášeného Evropskou komisí na 28. února.
S druhou otázkou je to už složitější. Přicházejí ke mně hlavně dva typy odpovědí: 1) Je to v pořádku, protože ženy odchází na mateřskou, nemají tolik let praxe, nejezdí na služební cesty a nepracují tolik přesčas. 2) Je to v pořádku, protože muži musí živit rodinu.
Pro všechny je třeba říct, že ženy mají nižší plat a pomalejší profesní růst i když nemají rodinu. To znamená, i žena, která nemá děti, jezdí na služební cesty a pracuje přesčas, je (zpravidla, ne vždy) diskriminována.
Pro ostatní případy jde o naše nazírání na mateřskou dovolenou a na starost o děti. Ve chvíli, kdy muži a ženy budou opravdu společně pečovat o děti (prostřídají se na rodičovské dovolené, při nemocích nebo při vyzvedávání ze školy), zmizí skutečně poslední z důvodů, který je používán na ospravedlnění rozdílů v platech. Podotýkám, že masovost tohoto postupu je klíčová. Ojedinělé případy většího sdílení péče o děti budou spíš penalizovány většinovou opačnou tendencí.

Jana

Jana

Odpověď je z mého pohledu jasná: ano. Otázkou však zůstává, proč si ji vůbec musíme klást. To, že jsou ženy na stejných pozicích finančně ohodnocovány méně než muži upřímně nechápu. Pokud se jedná o jiné pozice, vyžadující jiné vzdělání, pak je na místě samozřejmě ocenit schopnosti a znalosti daného zaměstnance a to bez ohledu na jeho pohlaví. Vždyť kalkulování zaměstnavatelů ohledně mateřské je tak nedůstojné!
Existují různé zajímavé názory typu, že mateřská je vlastně dovolená, při které si ženy mohou zvyšovat svou kvalifikaci. A ještě jsou za to placeny! Mateřská ale pro většinu žen znamená velký fyzický i psychický zápřah, snížení životní úrovně a výpadek z pracovního tempa – proč tedy ještě ženě platit méně v zaměstnání?
Navíc, je jen otázkou času, kdy se k tomuto budeme muset postavit jinak. Ve chvíli, kdy na mateřskou budou chodit muži častěji než je tomu teď, tak by podle této logiky také měli být zpovídáni zaměstnavatelem a měli by se zařadit do stejné kategorie jako zaměstnankyně-potenciální matky. Že je to hloupost, říkáte si? Je. Jen pro ženy to je bohužel realita.

host

Sylvie Bláhová

Sylvie Bláhová

Významná australská socioložka Raewyn Connell ještě v 80. letech tvrdila, že důvodem nižšího platového ohodnocení žen je jejich omezený přístup ke vzdělání. Když se však podíváme na současné statistiky v Evropské unii (ale také v ČR) vidíme, že podíl žen participujících na vzdělání roste a podíl vysokoškolaček je dokonce vyšší než vysokoškoláků. Přesto však nerovnosti v platech zůstávají. Co jiného je tedy důvodem platové nerovnosti než přísup ke vzdělání?
Pravdou je, že právně je rovnost v platovém ohodnocení v ČR zajištěna (Ústava a Antidiskriminační zákon). Za hlavní důvod přetrvávající nerovnosti tak lze považovat spíše nepřipravenost nebo neochotu společnosti uznat, že se tak dlouho prosazovaný koncept rovnosti opravdu vztahuje i na ženy. V čem se projevuje zmíněná neochota? Jako příklad lze zmínit českou zkušenost s přijímáním Antidiskriminačního zákona a neustálé obstrukce zejména ze strany exprezidenta Klause. Formálně se tuto rovnost sice ukotvit podařilo, avšak jaká je realita? Jednak je zde velmi malé povědomí o znění a snad i existenci Antidiskriminačního zákona, jednak, možná ještě zásadnější, jsou obavy žen z toho, co by vlastně nastalo po stížnosti na výši svých příjmů. Je také jednoduché představit si, jakým způsobem by se vyvíjel vztah mezi zaměstnavatelem a stěžující si zaměstnankyní. I taková situace je sice právně ošetřena (v případě opravdové diskriminace nesmí zaměstnavatel dělat jakékoli důsledky pro stěžovatele). Otázkou však je, čeho takový stěžovatel reálně dosáhne, respektive jak zabrání těmto nedovolených důsledkům.
Nacházíme se tedy situaci, kdy právo opět předstihlo vývoj společnosti a je otázkou, jak z toho ven. Aby si sami lidé uvědomili, že je opravdu správné ozvat se v případě nerovného zacházení. To bychom se ale nejdříve museli zbavit předsudků vůči lidem, kteří toho schopni jsou.

(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně.)