Politika: ženy zastupují ženy?

Lucie

Lucie

Otázka, jestli ženy-političky zastupují ženy v politickém rozhodovacím procesu, má dvě roviny: zaprvé, je to tak? Zadruhé, chceme, aby to tak bylo? Pokud definujeme „zastupování žen“ jako zohledňování ženské perspektivy a rozdílné životní zkušenosti žen, tak výzkumy ukazují, že ženy skutečně nastolují jiná témata než muži a mají jiné politické priority než muži (Lovenduski – Norris 1993, Phillips 2000).

Výzkumy na téma gender a politika ale mimo jiné upozorňují, že aby tato situace nastala, musí počet žen překročit „kritickou hranici“(obvykle 30%) a závisí také na mnoha dalších faktorech (jako je politické a institucionální prostředí, fungování politických stran, zkušenost političek ve funkci atd.).

Chceme, aby to tak bylo? Mnozí odpoví: „Nechceme. To, co chceme, jsou zodpovědní politici, kteří budou nabízet kvalitní program, u kterých bude jedno, zda jsou muži či ženy, a zastupovat budou úplně všechny“. Podle mě je to pohled, který popisuje ideál politické reprezentace. Ještě bychom mohli dodat, že chceme politiky a političky, kteří upřednostňují veřejný zájem (ať už je to cokoliv) nad zájmy partikulárních skupin. Jenže realita vypadá spíš tak, že dominantní skupina zastupuje zájem svůj a ne všech. Jsme v situaci, kdy je v poslanecké sněmovně přes 80% mužů, a tak to jsou muži, kdo rozhodují o dostupnosti předškolní péče nebo právu na potrat.

Argumentů pro vyvážené zastoupení žen a mužů v politice je mnoho (proměna politické agendy, větší diverzita pohledů=kvalitnější výsledná legislativa atd.). Jen jediný mi ale připadá neotřesitelný: argument založený na spravedlnosti. Ženy, které tvoří polovinu populace, by měly mít odpovídající podíl na rozhodování. Až takový stav nastane, můžeme se znovu zamyslet nad touto otázkou měsíce.

Martin

Martin

Nemyslím si, že by byl krok vpřed, pokud by ženy mohly zastupovat pouze
ženy. Stejně tak si nemyslím, že by bylo vhodné vydělovat některá
témata, která se jich dotýkají více než mužů (např. potraty), jako
„ryze ženská“ a nechat o nich ženy výhradně rozhodovat.

Nepovažuji to totiž za dobré ani v obecnější rovině. Domnívám se, že
každý, kdo o něčem rozhoduje, by se měl snažit rozhodovat co nejvíce
holisticky. Myslím, že už jen ta snaha a samotný proces člověka
kultivují. Obával bych se též, aby takováto dělení nevytvářela dojem
„my a oni“, v tomto případě „muži versus ženy“, a snahu „kopat za svůj
tým“. Což je přesný opak toho, co bych považoval za ideální stav.

Navíc by tímto dělením vznikaly další složité otázky, byť asi ne
neřešitelné. Kromě toho, jaká témata za ryze ženská vybrat, mě napadá
např. co se třetím pohlavím a zda by se tedy neměly vydělit i další
skupiny a jejich témata (třeba heterosexuálové či křesťané).

Pokud bych to měl otočit, tak ze své perspektivy bych byl nerad, kdyby
mě nemohly zastupovat ženy. Napadá mě několik, kterými bych se nechal
zastupovat velmi rád. (A existují-li nějaké „mužské otázky“, pak bych
se ani nedivil, kdyby k nim měly nejpodnětnější připomínky právě
ženy.)

Jak tedy zlepšit reprezentaci žen? V současnosti mi přijde jako dobrý
a vtipný krok zavedení kvót. Z dlouhodobého hlediska pak více přímé
demokracie. Větší účastí občanů by zmiňovaný holistický přístup nabyl
na důležitosti, neboť by kultivoval celou společnost. A obávám se, že
klíč k větší rovnoprávnosti lidí leží daleko více v nastavení každého
jednotlivce než ve fungování politiky.

A v tomto ohledu se máme myslím všichni co učit.

Catherine Achin

Catherine Achin

článek z Revue Právo a společnost (č.47, 2001)

Netradičně tvoří jednu z odpovědí na otázku měsíce shrnutí jedné z myšlenek z článku politoložky Catherine Achin, která sledovala debaty ve francouzské poslanecké sněmovně z let 1998 a 1999, předcházející schválení zákona o paritě – rovném zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách.
Na konci 90.let ve Francii panovala výrazná shoda na existenci problému a přesvědčení, že situace, kdy ženy více než 50 let po získání volebního práva jsou stále menšinou mezi zvolenými, se musí změnit. Otázkou bylo, jakým způsobem toho docílit. Prosazení rovného zastoupení žen a mužů na kandidátkách se neobešlo bez debat.

Přínos článku Catherine Achin spočívá v tom, že nehodnotí argumenty jako takové, ale analyzuje je v souvislosti s teorií politické reprezentace – neboli – co debata o paritě prozrazuje o vztahu mezi zastupovanými a zastupujícími. Všímá si, že většina argumentů má jedno společné: opírají se o představu, že „společnost je z podstaty strukturována rozdílem mezi pohlavími“. Toto tvrzení, předestírané většinou řečníků jako neměnný fakt, ve výsledku posiluje jednu z mnoha teorií reprezentace, podle které mají zvolení být zrcadlem voličů. Z tohoto hlediska „zrcadlová“ reprezentace znamená, že ženy zastupují ženy, muži zastupují muže.

V parlamentních debatách nebyl princip „zrcadlového“ zastoupení výrazně zpochybněn, přestože změna ústavy spojená se zákonem o paritě znamenala výrazný odklon od tradičního pojetí principu univerzalismu: dřív nedělitelný „lid“ se nyní sestával z „žen a mužů“, jejichž rovný přístup k politickým pozicím má být zajištěn. Kritici zákona o paritě ho vnímali jako útok na základní republikánské hodnoty. Zastánci zákona upozorňovali na to, že princip univerzalismu se tváří neutrálně, ale přitom skrývá monopol mužů na politické rozhodování.

Francouzská zkušenost se zaváděním parity je zajímavá v tom, že při ní zákonodárci kolektivně odpověděli „Ano“ na tuto otázku měsíce.

Celý článek Catherine Achin „Zrcadlová reprezentace vs. parita“ je ke stažení zde.

Ženy v místní politice: Jak moc? Jak kde? Příklad Turecka a České republiky

Analýza Fóra 50% a turecké Koalice žen

Analýza Fóra 50% a turecké Koalice žen

V roce 2014 proběhly komunální volby v Kanadě, ve Francii, ve Švédsku… a taky v České republice a v Turecku. V červenci vydala asociace Fórum 50% „první komplexní analýzu“ zastoupení žen na místní úrovni v ČR, která vychází mimo jiné z výsledků voleb v roce 2014. V případě Turecka vyjde podrobnější analýza v příštím čísle časopisu Nový Orient. Celý příspěvek

Nová munice do debaty o kvótách: přehled argumentů pro a proti (průběžně doplňováno)

Jste unavení zacyklenými debatami o kvótách? Došly vám argumenty? Nevíte, jak reagovat na výhrady zastánců/odpůrců kvót? Následující přehled poslouží jako inspirace pro Vaši příští debatu. Jak říká Jana Smiggels Kavková: „Pro kvóty jsou typické dvě věci: za prvé to, že spolehlivě fungují, a za druhé to, že je nikdo nechce.“ Dodávám k tomu, že je to téma, které každého rozčiluje, ale zároveň se k němu chce vyjádřit.  Celý příspěvek

Proč nemůžeme mít všechno?

Rodina versus Kariéra: Máte při pohledu na úspěšné ženy pocit osobního selhání? Je kariéra opravdu jen otázkou vytrvalosti jednotlivce? Anne-Marie Slaughter, bývalá šéfka politického plánování v Bílém domě, chce skoncovat s přetvářkou: „Chyba není na straně jednotlivce, je načase si přiznat, že se neobejdeme bez strukturálních změn.“

Why Women Still Can’t Have It All?“ (Proč ženy stále nemohou mít všechno?) je název světově diskutovaného článku Anne-Marie Slaughter, který vyšel v The Atlantic v červnu 2012 (zde). Jedná se o vlivný příspěvek do debaty o dilematu rodina vs. kariéra. Celý příspěvek

Františka Plamínková, zakladatelka českého ženského hnutí

Tento příspěvek je inspirován vysíláním pořadu Historie.cs z 9. března 2013.

V průběhu pořadu byla řeč o několika výrazných tvářích českého ženského hnutí. Vedle obligátní Boženy Němcové a Milady Horákové, se diváci mohli seznámit s možná méně známou Františkou Plamínkovou. Plamínková (1875-1942) byla aktivní politička, novinářka a bojovnice za práva žen. Celý příspěvek

Rozhořčené 2012: „nenormální ženy“ ?

Sylvie Bláhová – Komentář k diskutovanému dokumentu Rozhořčené 2012.

Dokument Davida Vondráčka Rozhořčené 2012 vyvolal výrazné reakce snad v celém českém mediálním prostoru, včetně sociálních sítí. Co chtěl vůbec Vondráček svým ročním sledováním čtyř výrazných, levicově zaměřených žen sdělit? Přes bezpochyby zajímavé a v dnešní době krize vysoce aktuální téma však Vondráček sklouzává do „dvojí struktury předsudků“, která tak celý dokument činí vysoce neobjektivním. Celý příspěvek

ČT odvysílala diskutovaný dokument „Rozhořčené 2012″

24. února 2013 odvysílala ČT dokumentární film Davida Vondráčka Rozhořčené 2012. Dokument se zaměřuje na aktivity čtyř žen, jejichž životy spojily demonstrace proti vládním reformám z roku 2012. David Vondráček představuje socioložku Terezu Stöckelovou, zakladatelku ProAltu, ekonomku Ilonu Švihlíkovou, zakladatelku Alternativy zdola, Sašu Uhlovou, novinářku a komentátorku a Alenu Jiřičnou, sympatizantku české obdoby hnutí Occupy.

Komentář k dokumentu od Sylvie Bláhové se nachází v sekci Úvahy a komentáře.

Dokument je možné zhlédnout zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10392266673-rozhorcene-2012/

Jak na kvóty?

Vladimír

Vladimír

Už jen samotný termín kvóty vyvolává bouřlivé reakce. Dle odpůrců zavedení povinných kvót pro ženy, jež jsou podreprezentovány jak v politice, tak i ve vedoucích funkcích státních i soukromých podniků, by takováto praktika znamenala porušení principu rovnosti občanů. Odtud už jen krůček k zavedení povinných kvót pro ostatní minority ve společnosti… Na tento argument, který má bohužel ve společnosti velikou ozvěnu, je třeba nahlížet jako na scestný! Ženy nemůžou v žádném případě být považovány za minoritu, jelikož představují více jak 52% světové populace. Dá se tedy říct, že ženy jsou většinou, která je znevýhodněná vůči vládnoucí mužské minoritě?

Dle mého názoru jsou kvóty pro ženy na vedoucích pozicích potřebné. Proč? Jelikož formální rovnost mezi muži a ženami existuje v Československu od roku 1920. O 93 let později jsme jako společnost stále ještě nedospěli k rovnosti skutečné. Domnívám se tedy, že není již dále možné spoléhat se pouze na vývoj společnosti! Právě ukákonění kvót, jejichž respektování bude právně vymáháno, by mohlo napravit tuto historickou chybu a přispět k „opravdové“ rovnosti mezi pohlavími v Česku a ve všech ostatních evropských zemích.

Vštípení kvót pro ženy na vedoucí pozice v politice i všech ostatních strukturách společnosti do českého právního řádu nesmí být však chápáno jako pozitivní diskriminace. Pozitivní diskriminace, oxymoron a pouze nepřesný překlad anglického termínu affirmative action, dává kvótám velmi pejorativní nádech.

Na konec bych velmi rád dodal, že i když mi kvóty přijdou nezbytné, je třeba je vnímat jako pouze dočasné řešení- napravení chyby jež stále ještě přetrvává v naší společnosti. A kolik času bude potřeba? Doufejme, že méně než 93 let…

Lucie

Lucie

Diskuze (pokud se nějaká vede) se točí okolo dvou typů kvót: ve státním a v soukromém sektoru. V krátkosti se budu věnovat oběma. Zavedení kvót ve státní správě a v politice podle mého názoru odráží přesvědčení dvojího charakteru: 1) Na chodu státu by se v demokratickém zřízení měli podílet rovnou měrou ženy i muži, jelikož jsou rovnou měrou zastoupeni ve společnosti. 2) Pokud chceme (optimisticky) čekat, až dojde k postupnému vyrovnání v počtu zástupců obou pohlaví, je to dlouhodobý proces. A jak říkal Keynes, v dlouhodobém horizontu, jsme všichni mrtví. Kvóty jsou příležitostí proces urychlit. Dokud mi nikdo nedokázal, že kvóty vedou k citelnému zhoršení fungování politických stran a státu, tak tvrdím, že má smysl to zkusit.Zajímavé je, že ve státním sektoru jsou kvóty pro mnohé z nějakého důvodu přijatelnější. „Ať si stát ve svých úřadech zavádí rovnoprávnost, když na to má prostředky, ale ať se vyvaruje omezování soukromého sektoru, který pokud je diskriminační, tak pouze z pochopitelného důvodu maximalizace zisku.“ Je to samozřejmě věc názoru, ale osobně s tímto tvrzením nesouhlasím. Stát má mnohem víc než regulační roli. Má možnost formovat společnost zaváděním vyšších standardů v mnoha ohledech: např. gender, životní prostředí, nebo ochrana spotřebitele. To vše jsou oblasti, kde by zřejmě neomylná ruka trhu nevedla podniky k co nejzodpovědnějšímu chování vůči společnosti jako celku. Proto věřím, že kvóty například pro řídící orgány podniků (jmenovat alespoň 40% žen) jsou legitimním zásahem státu do soukromého sektoru.

Jana

Jana

Nesmíme zapomínat na to, že Skandinávie, tento evropský model rovnoprávnosti, se v minulosti neobešel bez zavedení kvót. Zavední kvót je tedy ověřeným nástrojem a zároveň se jedná o nástroj s právním dosahem. Jak jinak donutit muže zvyklé dominovat politice začít toto své postavení sdílet se ženami, říkám si. Jenže jak to udělat, aby zavedení kvót ženám spíše neuškodilo?

V české politické kultuře, které až moc řasto vládnou útoky na profesionalitu žen političek a do politických sporů se vměšují milenecké skandály, mi nepřipadá adekvátní zavést kvóty. Důvod je jednoduchý: ženy budou ještě více stigmatizovány za svoji neadekvátnost v politice, protože „přece každá schopná žena by se dostala do politiky i bez kvót, kdyby chtěla.“ Navíc ženy i tak nebudou považovány za rovnocenné partnerky v politickém boji. Navíc se nevyhnou nelichotivým poznámkám svých mužských kolegů a to tyto ženy opravdu nemají zapotřebí.

Podle mého názoru kvóty neřeší dva zásadní problémy: zajisté nejsou motivací pro ženy, aby se dostaly do politiky a za druhé neřeší to, jak ženy budou v politice přijaty. Všechno toto ale odráží soudoubé nastavení společnosti, kdy jsme skoro na denním pořádku bombordováni zprávami o tom, kdo se opět nelichotivě vyjádřil o ženách a nehodlá se omluvit. Bohužel, tyto zprávy budí pohoršení pouze u žen nebo v úzkých feministických kroužcích. Takto nastavená společnost je daleka tomu respektovat ženy do politiky vstoupivší díky kvótám. Pokud pomineme tento fakt, je tu ještě jedna překážka rázu ryze praktického: funguje česká společnost tak, aby ženám umožnila vykonávat politickou funkci bez toho, aniž by byly diskriminovány kvůli mateřství, jak je to u jiných profesí?

host

Sylvie Bláhová

Sylvie Bláhová

Hlavním problémem při přijímání jakýchkoli kvót je nejen spokojení se s odpovědí ano, nebo ne, ale také nutnost zamyšlení nad tím, čeho tím vlastně dosáhneme. U možnosti akceptace pozitivní diskriminace žen se tak dostáváme do střetu mezi hodnotami a realitou, která je vždy poněkud jiná. Pokud by nám šlo výhradně o ženy, byly by kvóty opravdu přijatelné? Kvóty, které zcela ostentativně ukazují, že ženy prostě jsou skupinou, která není rovna skupině mužů? Podobně argumentuje také Iris Young, která volá po strukturální změně, když odmítá asimilační kroky, které vlastně jen slepě potvrzují stávající maskulinní charakter společnosti. Kvóty navíc také demonstrují klasický spor o rovnost- všichni jsme si sice formálně (právně) rovni, ale realita je zásadně odlišná. Při analýze pohledu české společnosti na tuto problematiku pak jasně vidíme zcela odmítavý většinový postoj k jakýmkoli pozitivním akcím (stačí uvést obligátní příklad Romů). Lidé tak přirozeně nejsou schopni akceptovat, že právní rovnost není zárukou rovnosti reálné. V českém prostředí tak kvóty působí jako vhozený červený hadr, o čemž se můžeme přesvědčit přečtením diskuzních fór k článkům avizujícím zavedení kvót pro ženy z nařízení EU.

Osobní hodnotové soudy, které požadují reálnou rovnost, sice mluví jasně… Lze však ve společnosti, pro kterou není přijatelná strukturální změna, postupovat jinak, než s pomocí kvót? Smutnou, avšak realistickou odpovědí je, že ne. Bez kvót prostě k větší rovnosti mezi pohlavími nedojdeme.

(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně.)

Může být žena prezidentka?

Vladimír

Vladimír

Na první přímou volbu prezidenta republiky by se z hlediska rovnosti mezi pohlavími dalo nazírat jako na úspěšnou.

Počet kanditátek v prvním kole představoval celou jednu třetinu kandidátů a všechny tři kandidátky na prezidenku dokázaly posbírat potřebných 50 000 podpisů. Je tedy možné konstatovat, že všechny disponovaly velkou voličskou legitimitou.

Poznamenejme ale, že ani jedna kandidátka nebyla podporována parlamentní stranou. Dalo by se tedy říct, že všechny tři kandidátky byly předem odsouzeny k neúspěchu, jelikož bez pevného stranického zázemí se o post prezidenta uchází obtížněji.

V čem tedy spočívá problém?

V samostém rámci politických stran jsou ženy omezovány tzv. skleněným stropem a nezachrání to ani obsazení Miroslavy Němcové na post předsedkyně Poslanecké sněmovny. Ženy tak přirozeně nemohou pomýšlet na vedoucí funkce.

Je tedy opravdu možné považovat podíl žen v prezidentské volbě a jejich výsledek za úspěch, když všechny tři obsadily poslední příčky a ani jedna z nich nepřesáhla 5% hlasů?

Můžeme si do nekonečna nalhávat, že emancipace žen v politice je nepotřebná. Důkazy však mluví za vše…

Lucie

Lucie

V kontextu nedávné první přímé volby hlavy státu ČR se tato otázka jeví jako opodstatněná vzhledem k tomu, že jsme mohli na adresu tří kandidátek slyšet různé argumenty, které se často opíraly do jejich ženství.

Odpověď z hlediska práva je jasná a nikdo ji nezpochybňuje. Prezidentem se může stát občan, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.

Přesto zazněly argumenty, že žena se na prezidentku nehodí. Často odrážely pochybnosti o jejich autoritě nebo o schopnosti „zkrotit špinavou politiku.“ Málokdy se tato tvrzení odráží o konkrétní příklady pochybení nebo slabosti z minulosti kandidátek. Jedná se často o obecný postoj, a v tomto ohledu, podle mého názoru o stereotypní nazírání.

Zatímco pro některé jsou ženské vlastnosti kandidátek na obtíž, pro jiné jsou naopak předností. Osobně bych se spíš snažila oprostit od vzývání či zatracování „typicky ženského“ a zaměřila bych se na osobnostní kvality bez ohledu na gender, na morální hodnoty kandidátek a kandidátů a na jejich politický program.

Bylo by také zajímavé seznámit se s názory obyvatel jiných států, kteří jsou na prezidentky víc zvyklí než my v Evropě…

Jana

Jana

Pozitivním zjištěním nedávné přímé volby prezidenta ČR je zajisté fakt, že se v České Republice vyskytují ženy, které mají nejenom vůli, ale především potenciál stát se prezidentkou. V zemi, která nemá úplně nejlepší bilanci politické účasti žen, je toto pozitivním znamením a signálem, že ženy jsou zde připraveny vstoupit do prostoru, který je ještě dnes považován za mužský. Zdá se ale, že české ženy jsou připraveny kandidovat ve větší míře na prezidentku než na poslankyni. Prezidentská kandidatura v sobě paradoxně zahrnuje asi nejméně „tvrdé“ politiky – důkazem jsou ženy-kandidátky bez podpory politických stran, které i přes tento v politice vážný handicap shromáždily potřebný počet hlasů k realizaci své kandidatury. Nicméně politika je otázkou nabídky a poptávky a ve vrcholové politice je reciprocita těchto dvou složek naprosto klíčová. Výběr kandidátů do parlamentu je pro prestiž a přežití strany naprosto zásadní a tato nebude riskovat ztrátu byť jediného křesla. Důvod je jasný : dokud není veřejný zájem, aby na tomto a dalších křeslech seděly ženy, politické strany je tam jen tak na zkoušku nedosadí. Tento aspekt je velmi důležitý, protože ve své podstatě jsme my, ženy z České Republiky většinově zastupovány muži.

Aby se jednou tedy v Česku mohla stát prezidentkou žena, musí si ženy začít přát, aby se politické debaty o ženách nevedly bez nich.

host

Sylvie Bláhová

Sylvie Bláhová

Ulrich Beck ve svém zásadním díle Riziková společnost píše, že „ženy vlivem emancipačních tlaků očekávaly větší rovnost v povolání a v rodině, jejich očekávání však narazila na protichůdné tendence na trhu práce a v chování mužů. Muži si naopak osvojili rétoriku rovnosti, aniž by po slovech následovali činy.“ Beck tak přesně vystihuje problém, který je stále aktuální na české, ale i na celoevropské úrovni. Proč jsou ženy stále přirozeně vylučovány z vedoucích pozic ve veřejné sféře, a to i přes kvóty, jež se s vysokou intezitou snaží zavádět Evropská unie? Odpověď na tuto otázku poskytuje feministická analýza organizace v čele s Moss Karter. Ta říká, že genderové rozdíly v organizacích existují kvůli jejich strukturálnímu uspořádání. Genderové specifikace totiž nejsou v organizaci a její hierarchii vůbec zahrnuty, struktura organizace je přirozeně patriarchální. Ženy byly v rámci kapitalistického vývoje ze všech struktur veřejné sféry vyloučeny, nemohly se tedy podílet ani na konstrukci jednotlivých organizí. Stávající společenské struktury nás však přesto udržují ve falešném vědomí prostřednictvím deklarované neutrality. Ve skutečnosti je to však pouze fikce, a to vlastně potvrzují i samotné kvóty. Kdyby byly společenské struktury opravdu neutrální, žádných kvót by nebylo třeba. To také vysvětluje, proč by žena v roli prezidentky byla spíše anomálií než důkazem rovnostářské politiky.

Pokud chceme opravdovou změnu, musíme nahradit podsouvanou neutralitu neutralitou faktickou, tou, na které by se opravdu podíleli ženy i muži stejným dílem. Pak snad bude žena- prezidentka nečím zcela přirozeným.

(Autorka je studentkou Genderových studií v Brně.)