O otázce, kdo by měl žádat o ruku, jsem nikdy dříve nepřemýšlel. Myslím si, že trvalý vztah by si mezi sebou měli vymezovat ti, kterých se přímo týká. Je to jejich osobní věc. Nepřijde mi logické, abych takový závazek činil za účasti buďto organizace, která na mne nemá vliv (organizovaní věřící samozřejmě vidí asi věc jinak), nebo organizace, které by do soukromých věcí občanů nemělo nic být (zde uvidí věc jinak řekněme kolektivisté).
Z historického pohledu se ale zdá, že současná zřejmě ustálená praxe, kdy muž žádá o ruku ženu, a ta má možnost žádost přijmout nebo odmítnout, je velkou výhrou romantického náhledu na manželské soužití, vzhledem k tomu, že dříve žádal muž o ženinu ruku jejího otce nebo jiného mužského rodinného příslušníka. Ženy tak v procesu uzavírání sňatku získaly spolurozhodující postavení a to ještě ve formě, která jejich vůli velmi symbolicky staví na rozhodující místo, tedy nad přání muže.
Ale abych se nevyhýbal otázce – v každém vztahu je obvykle jeden, který po společném učinění nějakého zásadního rozhodnutí touží více než ten druhý. A může jít o stěhování, početí potomka, rodinnou dovolenou nebo zrovna uzavření manželství. A měl by to být právě ten druhý, který tuto touhu pozná, neboť tak by měl pevný dlouhodobý vztah fungovat, a partnerovi takový krok nabídne. O ruku by tedy měl žádat ten, kdo je přesvědčen, že to jeho protějšek ocení.
Otázkou je ale to, zda by větší prosazení takového rovnoprávného přístupu neochudilo ženy o jejich výjimečnou pozici danou současným bontonem. V tom by se měly mít feministky, hlásící se k rovnoprávnosti ve všem, na pozoru.
