Otázka, jestli ženy-političky zastupují ženy v politickém rozhodovacím procesu, má dvě roviny: zaprvé, je to tak? Zadruhé, chceme, aby to tak bylo? Pokud definujeme „zastupování žen“ jako zohledňování ženské perspektivy a rozdílné životní zkušenosti žen, tak výzkumy ukazují, že ženy skutečně nastolují jiná témata než muži a mají jiné politické priority než muži (Lovenduski – Norris 1993, Phillips 2000).
Výzkumy na téma gender a politika ale mimo jiné upozorňují, že aby tato situace nastala, musí počet žen překročit „kritickou hranici“(obvykle 30%) a závisí také na mnoha dalších faktorech (jako je politické a institucionální prostředí, fungování politických stran, zkušenost političek ve funkci atd.).
Chceme, aby to tak bylo? Mnozí odpoví: „Nechceme. To, co chceme, jsou zodpovědní politici, kteří budou nabízet kvalitní program, u kterých bude jedno, zda jsou muži či ženy, a zastupovat budou úplně všechny“. Podle mě je to pohled, který popisuje ideál politické reprezentace. Ještě bychom mohli dodat, že chceme politiky a političky, kteří upřednostňují veřejný zájem (ať už je to cokoliv) nad zájmy partikulárních skupin. Jenže realita vypadá spíš tak, že dominantní skupina zastupuje zájem svůj a ne všech. Jsme v situaci, kdy je v poslanecké sněmovně přes 80% mužů, a tak to jsou muži, kdo rozhodují o dostupnosti předškolní péče nebo právu na potrat.
Argumentů pro vyvážené zastoupení žen a mužů v politice je mnoho (proměna politické agendy, větší diverzita pohledů=kvalitnější výsledná legislativa atd.). Jen jediný mi ale připadá neotřesitelný: argument založený na spravedlnosti. Ženy, které tvoří polovinu populace, by měly mít odpovídající podíl na rozhodování. Až takový stav nastane, můžeme se znovu zamyslet nad touto otázkou měsíce.
Nemyslím si, že by byl krok vpřed, pokud by ženy mohly zastupovat pouze
ženy. Stejně tak si nemyslím, že by bylo vhodné vydělovat některá
témata, která se jich dotýkají více než mužů (např. potraty), jako
„ryze ženská“ a nechat o nich ženy výhradně rozhodovat.
Nepovažuji to totiž za dobré ani v obecnější rovině. Domnívám se, že
každý, kdo o něčem rozhoduje, by se měl snažit rozhodovat co nejvíce
holisticky. Myslím, že už jen ta snaha a samotný proces člověka
kultivují. Obával bych se též, aby takováto dělení nevytvářela dojem
„my a oni“, v tomto případě „muži versus ženy“, a snahu „kopat za svůj
tým“. Což je přesný opak toho, co bych považoval za ideální stav.
Navíc by tímto dělením vznikaly další složité otázky, byť asi ne
neřešitelné. Kromě toho, jaká témata za ryze ženská vybrat, mě napadá
např. co se třetím pohlavím a zda by se tedy neměly vydělit i další
skupiny a jejich témata (třeba heterosexuálové či křesťané).
Pokud bych to měl otočit, tak ze své perspektivy bych byl nerad, kdyby
mě nemohly zastupovat ženy. Napadá mě několik, kterými bych se nechal
zastupovat velmi rád. (A existují-li nějaké „mužské otázky“, pak bych
se ani nedivil, kdyby k nim měly nejpodnětnější připomínky právě
ženy.)
Jak tedy zlepšit reprezentaci žen? V současnosti mi přijde jako dobrý
a vtipný krok zavedení kvót. Z dlouhodobého hlediska pak více přímé
demokracie. Větší účastí občanů by zmiňovaný holistický přístup nabyl
na důležitosti, neboť by kultivoval celou společnost. A obávám se, že
klíč k větší rovnoprávnosti lidí leží daleko více v nastavení každého
jednotlivce než ve fungování politiky.
A v tomto ohledu se máme myslím všichni co učit.
článek z Revue Právo a společnost (č.47, 2001)
Netradičně tvoří jednu z odpovědí na otázku měsíce shrnutí jedné z myšlenek z článku politoložky Catherine Achin, která sledovala debaty ve francouzské poslanecké sněmovně z let 1998 a 1999, předcházející schválení zákona o paritě – rovném zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách.
Na konci 90.let ve Francii panovala výrazná shoda na existenci problému a přesvědčení, že situace, kdy ženy více než 50 let po získání volebního práva jsou stále menšinou mezi zvolenými, se musí změnit. Otázkou bylo, jakým způsobem toho docílit. Prosazení rovného zastoupení žen a mužů na kandidátkách se neobešlo bez debat.
Přínos článku Catherine Achin spočívá v tom, že nehodnotí argumenty jako takové, ale analyzuje je v souvislosti s teorií politické reprezentace – neboli – co debata o paritě prozrazuje o vztahu mezi zastupovanými a zastupujícími. Všímá si, že většina argumentů má jedno společné: opírají se o představu, že „společnost je z podstaty strukturována rozdílem mezi pohlavími“. Toto tvrzení, předestírané většinou řečníků jako neměnný fakt, ve výsledku posiluje jednu z mnoha teorií reprezentace, podle které mají zvolení být zrcadlem voličů. Z tohoto hlediska „zrcadlová“ reprezentace znamená, že ženy zastupují ženy, muži zastupují muže.
V parlamentních debatách nebyl princip „zrcadlového“ zastoupení výrazně zpochybněn, přestože změna ústavy spojená se zákonem o paritě znamenala výrazný odklon od tradičního pojetí principu univerzalismu: dřív nedělitelný „lid“ se nyní sestával z „žen a mužů“, jejichž rovný přístup k politickým pozicím má být zajištěn. Kritici zákona o paritě ho vnímali jako útok na základní republikánské hodnoty. Zastánci zákona upozorňovali na to, že princip univerzalismu se tváří neutrálně, ale přitom skrývá monopol mužů na politické rozhodování.
Francouzská zkušenost se zaváděním parity je zajímavá v tom, že při ní zákonodárci kolektivně odpověděli „Ano“ na tuto otázku měsíce.
Celý článek Catherine Achin „Zrcadlová reprezentace vs. parita“ je ke stažení zde.
