Nejprve mě překvapilo, kolik lidí konstatovalo, že jim tato otázka nepřipadá vůbec zajímavá. A taky proto moc děkuji Anně, Pavlíně i Michalovi, že se k ní vyjádřili. Proč ale připadala zajímavá mně?
V poslední době se kolem mě vynořovaly příběhy párů s podobnými symptomy: desetiletý vztah, ve kterém žena po třicítce touží po manželství, zatímco muž se k tomu požádání nemá. Ty situace mě svým způsobem vytáčely. Proč žena musí pasivně čekat? Muž prý s nabídkou k sňatku čeká, až dokud si není jistý, že uslyší „ano“. Je to ale stále stejně krásné „ano“, když má příchuť „no konečně!“?
A tak jsem si to zkusila obrátit. Žena nabízí svému partnerovi, aby se vzali. Samotnou mě moje reakce překvapuje: „Copak za něj musí dělat i tohle?“ Ale ale. Takže když žena vystoupí ze své tradiční genderové úlohy, tak je to proto, aby zastoupila partnera neschopného konat? To není zrovna emancipačně rovnostářský náhled. Trochu zahanbeně začínám přehodnocovat svůj postoj, když mě napadne, že to ale má emancipační potenciál.
Jak říká hned vedle Anna, žádat o ruku, to je trochu jako pozvat na rande nebo dát první pusu. Tohle všechno leží na muži, což může být velký tlak navíc na tenkém ledě. Ve světě, kde s tím žena může přijít taky, pak v té iniciativě není sám. Voilà. Všem prospěšná emancipace.
Na tuto otázku se dá odpovědět dvěma způsoby. Jak to probíhá ve většině případů a jak by to být mělo? Většinou o ruku žádá muž. I když v 21.století by to už mohlo být i jinak.
Ovšem, tak jednoduché to není, protože téma nabídky k sňatku otevírá pomyslnou Pandořinu skříňku kulturně a generově podmíněných představ o (heterosexuálním) manželském svazku a o vztazích obecně. Pro mě se požádání o ruku řadí do stejné kategorie jako pozvání na rande nebo první vyznání lásky. Podle studie kalifornské univerzity v Santa Cruz si mnoho mladých lidí jen těžko představuje, jak si žena před mužem kleká na jedno koleno…a to nehledě na výrazný a rychlý posun generových rolí.
Proč je ale tak těžké si to představit naopak? Proč nám nevadí obrázek muže pečujícího o děti a domácnost, ale žena žádající o ruku něčím ruší? Jde o institut manželství jako takový, který neumožňuje převrácení rolí? Respondentky v Santa Cruzské studii nejčastěji uváděly, že by se bály odmítnutí, nebo pomužštění, a přišly by tím o romantiku. Jinými slovy, přijaly tradiční pojetí. I přes protesty feministky uvnitř mě, musím přiznat, že je obrácení rolí i pro mě obtížně představitelné, i když neumím moc vysvětlit proč.
O otázce, kdo by měl žádat o ruku, jsem nikdy dříve nepřemýšlel. Myslím si, že trvalý vztah by si mezi sebou měli vymezovat ti, kterých se přímo týká. Je to jejich osobní věc. Nepřijde mi logické, abych takový závazek činil za účasti buďto organizace, která na mne nemá vliv (organizovaní věřící samozřejmě vidí asi věc jinak), nebo organizace, které by do soukromých věcí občanů nemělo nic být (zde uvidí věc jinak řekněme kolektivisté).
Z historického pohledu se ale zdá, že současná zřejmě ustálená praxe, kdy muž žádá o ruku ženu, a ta má možnost žádost přijmout nebo odmítnout, je velkou výhrou romantického náhledu na manželské soužití, vzhledem k tomu, že dříve žádal muž o ženinu ruku jejího otce nebo jiného mužského rodinného příslušníka. Ženy tak v procesu uzavírání sňatku získaly spolurozhodující postavení a to ještě ve formě, která jejich vůli velmi symbolicky staví na rozhodující místo, tedy nad přání muže.
Ale abych se nevyhýbal otázce – v každém vztahu je obvykle jeden, který po společném učinění nějakého zásadního rozhodnutí touží více než ten druhý. A může jít o stěhování, početí potomka, rodinnou dovolenou nebo zrovna uzavření manželství. A měl by to být právě ten druhý, který tuto touhu pozná, neboť tak by měl pevný dlouhodobý vztah fungovat, a partnerovi takový krok nabídne. O ruku by tedy měl žádat ten, kdo je přesvědčen, že to jeho protějšek ocení.
Otázkou je ale to, zda by větší prosazení takového rovnoprávného přístupu neochudilo ženy o jejich výjimečnou pozici danou současným bontonem. V tom by se měly mít feministky, hlásící se k rovnoprávnosti ve všem, na pozoru.
Bývá zvykem, že muž žádá ženu o ruku. Dalo by se hovořit o „tradici“. Co když ale žádost o ruku řeší homosexuální pár? Již několikrát jsem přemýšlela nad tím, zda chci být tou, která svoji partnerku bude žádat o ruku, anebo tou, která bude požádána (otázku svatebních šatů jsem již také milionkrát řešila – bez bílých šatů s kyticí by to nebylo nikdy ono).
S partnerkou jsme se shodly na tom, že všemu necháme volný průběh – v koutku duše ale tajně doufám, že mě o ruku požádá přítelkyně. Chtěla bych zažít ten nečekaný okamžik, to překvapení. Ten pocit, že jsem ta, která je žádána člověkem, kterého miluji, o společný rodinný život a stejné příjmení (s partnerkou budeme po uzavření registrovaného partnerství vlastnit stejné příjmení, stejně jako i naše děti). Netrvám na nějakém „tradičním“ pokleknutí, otevření krabičky s prstýnkem … nic proti Vám pánové, ale občas se až moc držíte nějakých zažitých zvyklostí.
Ze svého okolí mám zkušenost, že v heterosexuálních párech byla žádost o ruku pojata vždy tradičně. Od své partnerky očekávám originalitu, vtip – už jen i z toho důvodu, že v homosexuálních vztazích neexistuje nějaký genderový stereotyp „správného postupu“. Tak uvidíme, jak to nakonec vše dopadne a jestli se role náhodou neobrátí – kreativitě se meze nikde nekladou – ať již v hetero či v homosexuálních vztazích.