Žena ve vedoucí funkci: chová se vlastně jako muž? A pak jsou tu ty úspěšné, schopné a emancipované pětatřicátnice, které nenachází partnera. Jsou až příliš dokonalé? Odpovědi na tyto a další otázky protkané duchovními principy nabídla v rozhovoru pro Thinkgender.eu astroložka Eva Prokešová.

„Rozhodně bych se neoznačila za feministku.“

 Jaký je Váš vztah k genderové problematice, potažmo k feminismu?

Je to pro mě osobně důležité téma. Moje výchozí pozice, i když teď už jsem někde hodně jinde, má k feminismu blízko, i když bych to rozhodně otevřeně nepojmenovala feminismus. Byla jsem vychovaná otevřeně, v rovnosti pohlaví a s vědomím, že vše, co chci, můžu dokázat. To stanovisko mi fungovalo v určité životní etapě, pak už ne. Proto jsem ho opustila. Pro mě hlavní kritérium toho, co v životě žít, je odpověď na otázku: dělá mě to spokojenou, nedělá mě to spokojenou? Využívám k nalezení odpovědi emoce, které z duchovního hlediska slouží jako semafory.

Vás ale zajímá ten feminismus: projevovala jsem se rovnostářsky a občas mi někdo hodil – ty jsi feministka? Ale já jsem se k tomu nehlásila, protože jsem nebyla vědomá, a nebyla jsem ukotvená v tom myšlenkovým systému, i když ty principy mi byly asi přirozené. Když potom přijde rodina a děti, tak to obrovsky prověří Váš postoj, protože v tu chvíli nemůžete stíhat všechno a musíte zvolit. Myslím, že jsem pořád ještě dost muž a žena v jednom ale vědomě směřuji k ženské poloze a hledám její náplň. Jinou než tradiční, která mě bude uspokojovat.

 Jsou nějaké rozdíly v tom, jak se projevují ženy a jak muži?

Z duchovního hlediska, se pohybujeme v duálním světě, ve kterém je jak ženský tak mužský princip. Ženám je vlastní intuice, zatímco mužům síla. Ženy tedy lépe tuší, co je správné, kam napřít energii, zatímco muži jsou lepší realizátoři, vybavení akceschopností, zjednodušeně řečeno. To ale neznamená, že ženy nemají být silné. Znamená to ale, že pokud jsou vyrovnané ve své ženské polaritě, tak se projevují navenek skrze intuici.

V současnosti žijeme v rozumovém světě, intuice je v mnohém podceňována. Rozdíl mezi rozumovým a intuitivním přístupem je v tom, že rozum pracuje jen s rozumovými postupy, tzn. přes syntézu, analýzu, dedukci atd. a umí vyhodnotit jen minulou zkušenost. Intuice takto nepracuje, takže s ní nemůžete diskutovat, nemůžete ji obhajovat, nemůžete argumentovat, ale intuice, když se zklidníte a nasloucháte jí, tak zná výsledek. Intuitivně směřujete rovnou k výsledku. Neradím ženám, aby rozum zahodily, ale minimálně, aby ho vyvažovaly. Ženy, které dnes rozvíjí v první řadě svou kariéru, se navenek projevují silově, tedy v mužské polaritě. A mohou z toho vyplývat různé problémy.

„Jediné kritérium je – jsou v tom ti lidé šťastní? Pokud ano, tak skvělé.“

Ženy jako jedinci jsou svobodnější než dřív. Jsou mužům rovny co do lidských a občanských práv. Platíme za to ale daň v podobě nefungujících vztahů?

Vztahy jsou v mých konzultacích vždy téma číslo jedna. Je pravda, že v současné době máme obrovskou svobodu, ale už si neuvědomujeme, že nemůžeme mít všechno zároveň. Vysvětlím to na duchovním principu: to, co máme, toho si nevážíme, protože to bereme jako automatické. A proto toho někdy v životě přichází nedostatek, abychom svoji pozornost na to téma zaměřili, ocenili to, a tudíž toho pak mohli mít víc. A jelikož se pohybujeme ve světě polarit, tak já můžu mít dobré partnerství nebo svobodu, nebo, ideálně, budu mít oboje vyrovnané. Ale pokud jdu do jednoho nebo druhého extrému, tak se mi dostává lekce ve formě nedostatku toho druhého, právě abych to mohla víc ocenit.

Takže teď je potřeba si uvědomit: ano, partnerství nemáme, jak bychom si ho představovali, ale máme svobodu. A vždy, když přednáším na téma vztahy, tak toto zdůrazňuji: musíme si vážit té svobody, a ne, vidět jenom to, co nám nefunguje. Je ale také třeba zdůraznit, že hlavním kritériem je, jestli jsou v té či oné poloze lidé šťastní. Pokud ano, tak skvělé. Není asi třeba dodávat, že s těmi se já na konzultacích nesetkám. Ke mně přijdou jen ti, kterým to nefunguje, a chtějí s tím něco dělat.

„Vztahy slouží k sebepoznání, jsou nejdůležitějším nástrojem duchovního růstu.“

Vztahy a očekávání s nimi spojená se hodně proměnily…

Ano, zhruba před sto lety lidi očekávali ve vztazích jistotu, oporu a zázemí. Dnes lidi očekávají ve vztazích inspiraci a obohacení. Je to hrozně zajímavé, protože žijeme v bohaté době. Duchovně vztahy slouží k tomu, abychom se poznali, protože naše osobnost se skládá z vědomé a nevědomé části. Vědomou část známe, můžu si říct, tady mám nějaký rozum a nějak se pojmenovat. Pak mám ještě nevědomou část, kterou neznám, ale která mi řídí život a ona ho řídí záludně, protože ho řídí bez mé kontroly. Zajímavé je, že když nás třeba budou popisovat přátelé, tak oni tuto nevědomou složku popíšou. Ale my ji nevidíme. A tak ji poznáváme ve vztazích, a to na principu zrcadlení.

Princip zrcadlení se opírá o přesvědčení, že neexistuje nějaká objektivní pravda, že všechny pravdy kolem nás jsou subjektivní, protože závisí na tom, kdo je pozoruje. Takže když budete mít jednu mámu a dvě děti, každé to dítě popíše svou mámu jinak. Protože popíše ne osobnost matky, ale vlastně tu interferenci, tu vazbu dítě-matka, to v čem se potkávají. A tohle je zrcadlení. Když potkám pana úžasného, tak ze začátku uvidím jen jeho pozitivní vlastnosti. To, z čeho u něj budu nadšená, zrcadlí vlastně můj potenciál, mé vlastní nitro. Jsou to aspekty, které v sobě můžu rozvinout. Když mě bude fascinovat, jak je sečtělý, znamená to, že k tomu mám také předpoklady, jinak by mě to na něm vůbec neoslovilo, on má totiž spoustu dalších kvalit, které já ale nevidím, protože se mnou nerezonují. Díky tomu, že zrcadlí naše nitro, ať už náš potenciál či naše potlačené vlastnosti, tak jsou vztahy především nástrojem, obrovským nástrojem duchovního růstu.

Celá esoterika vlastně vede člověka k tomu, aby svět vnímal jako odraz vlastního nitra. A když si tohle uvědomíme, tak už najednou nejsme ve svých životech oběti, protože když změním své nitro, budu potkávat jiné situace. To samé platí s láskou. – my všichni chceme, aby nás druhý miloval, chceme, aby nás oceňoval, chválil, říkal, miláčku tobě to sluší, já tě miluju. Jenže pokud na tom závisíme, tak ten vztah je závislostní a všechno, co je závislostní přináší problémy. Z duchovního hlediska, pokud budu na někom viset, tak přijde určitě něco, co to prověří. Navíc, když jsem závislá, tak se nechovám přirozeně, což ten vztah taky poškozuje. A taková je podstata vztahů – sebepoznání.

„Úspěšné, schopné, dokonalé ženy, ale nefungují jim vztahy.“

Jak je to tedy s tou pětatřicátnicí, která je krásná, vzdělaná… a sama?

Mně chodí do konzultací 90% žen a za sedm let astrologické praxe už jsem ledasco odpozorovala. Jak už jsem zmiňovala, každý člověk má v sobě dvě polarity, jedna je projevená a ta druhá neprojevená. V optimálním případě, aby to fungovalo, by žena měla být projevená žena a neprojevený muž. Ten neprojevený muž je součást jejího nitra a hodně ovlivňuje, jaké partnery potkává a co u nich hledá. A muž je projevený muž a neprojevená žena. Žena disponuje intuicí a muž disponuje silou, takže pokud žena se bude navenek chovat silově, tak se vyhazuje ze své role a tam pak se dostaneme k bodu, že ono to moc nefunguje. Takže optimální je, aby žena pracovala se svou intuicí a sílu získávala přes práci s vnitřním mužem.

Tento princip vnitřního muže a vnitřní ženy je zajímavý, protože naší hlubokou touhou je potkat někoho, kdo je dokonalou kopií mého vnitřního muže/mojí vnitřní ženy. Život do dětí je super, že můžete být chlap a ženská v jednom. Když máte děti, tak vám pojmou tolik energie a času, že už musíte dělat volby.

 Na co se pak v konzultaci zaměřujete?

Když za mnou přijde dokonalá žena, a ptá se, proč jí nefungují vztahy, tak se nejdřív bavíme o tom, jestli je vedle ní místo pro muže. Protože ona je často velmi samostatná jednotka, vystačí si sama. Bude se vedle ní muž cítit užitečný? Má do vztahu co vnést? Některá z těchto žen pak řekne, že má pocit, že se jí ti chlapi bojí. Krátký pohled do historie: Dřív nebyly ženy zcestovalé, nebyly vzdělané, neměly přehled. Chtěli to takto muži? Ne, říkali nám, že máme studovat, rozšiřovat si obzory… A dnes v extrému této snahy stojí dokonalá manažerka, která je schopná řídit padesát lidí, vypadá výborně, čas tráví sebou… je přitažlivá pro ty muže? Asi tak jako nějaký metrosexuál pro ni. To znamená, že vlastně z těch výchozích pozic, které z nějakého důvodu nevyhovovaly tomu protějšku, jsme se hrozně snažily naslouchat přáním toho druhého, ale tím pádem jsme si ty role až prohodily a ony teď nefungují. Takže ve chvíli, kdy má děti, může si vzít chůvu, anebo, se v tom modelu nebude cítit šťastná a pak je potřeba s tím něco dělat.

„Porovnávám uspokojení z výkonu a vnitřní naplnění.“

Takže řešením je návrat domů, opuštění kariéry?

Ne, vy nemusíte opustit tu kariéru, to vůbec tak není, ale začnete hledět do svého nitra a čistit v podvědomí bloky, ty, které vám způsobují problémy. Začnete čistit očekávání, která jste pobrala v minulosti od rodičů, autorit, postav z médií, jiných vzorů, prostě, co od vás doba očekávala. Je pravda, že u těch žen pak často ubyde ambice, protože ambice je chtění, ego, a intuice je jiná cesta, takže člověk do toho pak netlačí, víc si naslouchá a s menší energií může dosáhnout stejného úspěchu. Žena výkonná, úspěšná a šťastná, ke mně nepřijde, a s těmi, které šťastné nejsou, pak porovnáváme uspokojení z výkonu a vnitřní naplnění. Z výkonu máte uspokojení, jenom když splníte metu. A pak se to rychle vyčerpá a vy si postavíte další a vyšší. Vede to možná k obrovskému výkonu, ale pak to tělo třeba nestíhá nebo nezbývá tolik času na nějaké volnočasové aktivity. Sebeláska je zdroj životní síly a pomáhá nám při správných volbách.

A to pak vede ke spokojenosti?

To je otázka, jestli budeme někdy spokojení, nespokojenost je motor růstu, spokojení jsou to lidi, kteří jsou dokonale vyčištění, ale takové já neznám, My prostě žijeme v duálním světě a skrz studené si můžeme uvědomit, že existuje teplé. A to jak se učíme v našich ženských a mužských rolích s tím souvisí. Uvědomíme si, že když se budu já jako žena projevovat jako chlap, tak je možné, že mi to neubude fungovat, všem, kterým to funguje, to skutečně přeju, ale je možné, že to z principu nebude fungovat, takže já se musím chovat jako žena a to mužství stáhnout do neprojeveného. Já s tím můžu pracovat, ale pracovat s tím vnitřně, to pak fungují polarity, protože na partnerství jsou potřeba dva. Řešením prohozených rolí není návrat k minulosti, to by byl krok nazpátek. Tedy ženy se nemají vrátit k plotně a dětem, ale kolem sebe vidím, že hledají novou náplň ženství, s novým obsahem. Projevuje se to například zájmem o duchovno (které je uplatněním ženské intuice), o zdravou stravu atd.

 Takže ženy se intuitivně starají o děti a domácnost a muži jdou silově po kariéře…

To zase nechci říct, že mužům není vlastní péče o děti, je plno mužů co super přebalují, mají fyzický kontakt s miminkem, koupou ho… to ne, to nechci říct, ale ono to nebude černobílé, je tam nějaký překryv. Já se bavím o extrému, kdy muž je například na mateřské dovolené. Tam je otázka, jestli je to dokonalý model. Ano doba tam možná směřuje, a moje teorie je možná hodně zpátečnická, ale otázka je, jestli je zpátečnická, nebo jestli naopak nás neposouvá zase o kus dál.

Ta správná vazba je, že oba vychovávají své děti, ale ten chlap tam vnáší mužský element, sport, boj, rozhodování, i to že si zařvou u sledování fotbalu, protože to prostě k chlapům patří. Když takový nebude, tak se sebeovládá a pak to někde bouchne. Navíc, jsou životní fáze, kdy vstupuje do výchovy dítěte víc žena než muž. Určitě malé dítě je mnohem víc se ženou a v nějakém věku potřebuje kontakt s otcem, a učí se ty mužské věci, to znamená, že ve výsledku jsou v tom oba rovnocenně. Pro muže to může znamenat méně času, ale za to intenzívněji. Žena, když s dítětem tráví čas, tak si u toho klidně vyřídí telefon.

Zdůrazňujete, že pokud to někomu funguje i mimo toto pojetí, tak je to výborné, to znamená, že nehodnotíte, co je správně a co je špatně?

Nehodnotím proto, že všechny duchovní vědy vedou k nehodnocení. Hodnocení je posuzování a vy tím sebe stavíte do role arbitra. V tu chvíli se nadřazujete nad celek, v tu chvíli jste vy ten lepší, protože vy víte, co je nejlepší. A přitom je to subjektivní. Vezměte si třeba dvě ženy, které se baví a jedna si stěžuje, že její muž chodí z práce pozdě, jak je to strašné, že jí s ničím nepomůže. Druhá říká, že její muž chodí z práce brzy, je tam doma pořád a ona si nemůže v klidu dělat, co chce. To je exemplární příklad toho, že to nemá smysl hodnotit, protože, jaký je objektivní správný model, kdy má muž chodit z práce?

Eva Prokešová, vystudovala VŠE, pracovala původně ve velkých mezinárodních firmách, po dětech se živí jako profesionální astroložka.