Hayal studuje ekonomii v Istanbulu. Je jí 24 let. Mluví anglicky, španělsky a italsky, absolvovala semestr v Belgii. A za pár měsíců se bude vdávat. Se svým nastávajícím se přitom viděla jen třikrát. Jak se to celé seběhlo? Seznámení a rovněž tak zasnoubení s jejím mužem odpovídá kritériím tradiční muslimské rodiny, ve které vyrůstala. Pro ni samotnou je následování pravidel víry zcela klíčové, zároveň si kolem sebe vytváří až revoluční prostor, a to i za pomoci nejnovějších technologií…

Foto: Nadim Mahjoub

Rozhovor proběhl v angličtině. Jména byla změněna.

Za pár měsíců se budeš vdávat. Než se ale dostaneme k tomu, jak jste se seznámili s Tvým současným snoubencem…. Zažila jsi už podobnou seznamovací proceduru, nebo se jedná o první „pokus“ vdát se?

Vlastně to není poprvé. Jedna moje kamarádka, Elif, která už je vdaná, se mě neustále snažila provdat. V minulosti už iniciovala jedno podobné setkání s potenciálním manželem. A tehdy jí to nevyšlo. Až teď, napodruhé…

Tehdy to byl známý jejího muže. Sešli jsme se všichni čtyři na jedno odpoledne – oni dva, já a on. Potom jsme se my ženy oddělily, aby si obě dvojice mohly popovídat o svých dojmech. Totiž podle toho, co o sobě navzájem řekneme, se mělo rozhodnout, jestli se uvidíme ještě jednou nebo ne. Když se mě Elif ptala, jak se mi líbil, po pravdě jsem řekla, že jsem necítila nic zvláštního a jsem vůči němu neutrální. Taky mě zklamalo, že se neodhodlal mi položit žádné osobnější otázky. Zmohl se akorát na to, kolik mám sourozenců. Ale moje kamarádka se pořád vyptávala a vyptávala, až jsem řekla, že si další setkání ještě rozmyslím. A opravdu jsem to zvažovala, v mém životě se děly velké změny, rozhodovala jsem se, kam nastoupit na magistra a v jakém městě hledat práci. Ale nakonec jsem svolila. No a pak se ukázalo, že „kvůli důvodům prý na mě nezávislým“ se ten mladík rozhodl, že už další schůzku nechce. Je paradoxní, že zrovna minulý víkend jsme s mojí kamarádkou nakupovaly šaty, které si vezme na jeho svatbu, protože se za pár dní žení. To bylo moje první vážnější setkání. To bylo letos v dubnu.

Ale to setkání jsi neiniciovala Ty. Neřekla jsi svým přátelům „chci se vdávat“?

Ne, to jsem nikdy neřekla. Jsem hodně nezávislá, mám spoustu vlastních aktivit, a občasné pocity samoty uvnitř jsem kompenzovala setkáními s přáteli. Necítila jsem potřebu muže. Věděla jsem, že budu schopná s vdavkami počkat do doby, až potkám muže, kterého budu schopna milovat, a který bude stát za to, aby byl v mém životě.

Jak jste se potkali s Tvým snoubencem?

Seznámili jsme se díky naší společné známé. Je to stejná žena, která dala dohromady právě Elif a jejího manžela. Šla jsem v létě na oslavu zasnoubení mých známých a tam nás Elif představila. Vtipkovaly jsme o tom, že by taky mohla s někým seznámit mě. Byl to opravdu vtip, ale ona to vzala vážně. Ptala se mě, kolik je mi let a tak dál. A pak řekla, že zná někoho, kdo hledá ženu, která dodržuje náboženská pravidla a pravidelně se modlí. A že ten někdo má vážný zájem, to znamená, že se chce ženit. A protože to byla uvolněná atmosféra, zeptala jsem se, jestli i on se pravidelně modlí nebo to akorát očekává od svojí ženy…

Naše společná známá se zeptala mého nastávajícího přes WhatsApp, jestli by se se mnou chtěl setkat. Řekl, že ano, a poslal jí svojí fotku, kterou mi ukázala a já jsem opět popravdě řekla, že necítím nic zvláštního při pohledu na něj. Navíc ten kluk bydlel v Ankaře, a já rozhodně chci žít v Istanbulu. Vymlouvala jsem se, až naše známá řekla, ať jí dám na sebe telefon, aby mu ho předala. Odmítla jsem a dala jí místo toho email a v duchu jsem si připravila, jak ho odbydu, jestli se ozve. Neozval se, ale po pár dnech mi volala Elif, že ztratil moji adresu, abych mu dala to číslo. Neměla jsem už výmluvu a tak jsem svolila. Jak Elif, tak ta naše známá tolik naléhaly, abychom se setkali, že jsem řekla ano.

Když jsme se setkali, byli jsme sami dva, protože jsme zrovna byli v Ankaře a naše „dohazovačky“ v Istanbulu, takže naše první setkání bylo takhle netypické. Normální je, že první setkání se odehraje i za přítomnosti zprostředkovatelů. Navíc mi o nic nešlo, a myslím, že to přispělo k tomu, že jsem byla uvolněná a svá. Když jsme se potkali, strávili jsme spolu asi čtyři hodiny a musím říct, že jsme si opravdu v kostce převyprávěli naše životy a on se dokonce zmínil o svých představách o svatbě a tak. Další den potom trval na tom, abych naší společné známé řekla, co jsem si o tom celém myslela. Odporovala jsem, že jsem neměla žádný specifický dojem, ale on trval na tom, abychom si promluvili aspoň my dva. A tak mi další večer zavolal a asi hodinu jsme se bavili. Já jsem mu tedy řekla, že mě neokouzlil, ani svými zvyky, charismatem, ani vzhledem. A že si nemůžu být jistá, jak moc je věřící. Otevřeně jsem mu řekla, že nemám moc zájem, že mám vlastní život, začala jsem studovat magistra a chci žít v Istanbulu a necítím se na to, abych přidala do života ještě další „starost“. No a on říkal, že manželství není starost, právě naopak, a jak mi to pomůže zvládat lépe všechno ostatní. Souhlasila jsem tedy s dalším setkáním, když mi slíbí, že mě to k ničemu nezavazuje. Souhlasil.

Řekl Ti také, co se mu na Tobě líbí?

Ano. Ten první večer jsme spolu šli na modlitbu do mešity, já do části pro ženy on do té pro muže, a když jsem na něj pak čekala venku, řekl, že způsob, jakým jsem se opírala o lavičku a jak jsem seděla, na něj zapůsobil tak, že to bylo poprvé, co si řekl „s touhle dívkou se ožením“. Pak mi taky řekl, že se mu líbí, že když mluvím, je to, jako když cvrlikají ptáci. A tak jsem mu na to řekla, aby si koupil opravdového ptáčka domů, a on na něj bude pořád takhle mluvit, netřeba si kvůli tomu brát mě. Ale on toleroval všechny tyhle moje vtípky, a počkal na mě, krok za krokem, až dospěju ke stejnému rozhodnutí. Myslím, že s ním přestávám být dětinská. Řekl mi třeba, že se mu nelíbí, když mluvím bez uvědomění si následků, jaké budou moje slova mít. Ale jinak si myslím, že nám na sobě navzájem vadí drobnosti, které půjdou změnit.

Kdy se změnil tvůj postoj vůči němu?

Samotnou mě překvapilo, že den poté, co jsme se poprvé setkali, mě zajímalo, jak se má. A to mi připadá jako ten nejpřirozenější začátek vztahu. Tak jsem mu napsala, a on mi zavolal, a začali jsme se víc poznávat. A čím dál tím víc se mi vlastně líbily ty jeho zvyky, a také rodinné zázemí, ze kterého pochází. Je také z tradiční rodiny.

Co od něj očekáváš, jakožto od Tvého nastávajícího muže?

První řadě to, aby byl silný. Silnější než já. Nejen fyzicky, ale také morálně. Když mi bude smutno, nebo budu v depresi, potřebuji, aby mi uměl říct správné věci, které opravdu pomůžou. Například, když přišly negativní výsledky jedné přijímací zkoušky, přesně to udělal. Řekl mi, že můj charakter je důležitější než nějaká zkouška. A také, že vše, co se nám děje v životě, vychází z milostí boží, a že mu máme být vděčni, za vše, co přichází. Myslím, že on je v náboženských otázkách o několik kroků napřed a může mě vést nebo posilovat ve víře, a tím i v životě. S ním jsem víc připravená čelit těžkostem života a věřím mu, že on bude se mnou až do konce našich dní. Nyní jsem schopná přemýšlet o něm jako o mém muži, otci mých dětí, a také jako o mém manželu na veřejnosti, kvůli kterému se nikdy nebudu muset červenat studem.

A co na to říkali Tvoji rodiče?

Oni o tom nevěděli. Víš, jak jsem říkala, že jsem naši první schůzku moc neřešila, tak jsem jim o ní ani neřekla. Když jsem to řekla mým rodičům, nesla jsem jim takovou bombu. Bylo to 18 dní poté, co jsme se seznámili, a řekla jsem jim: „Seznámila jsem se s mužem, viděli jsme se už třikrát a chceme se vzít.“ Podle Islámu setkat se s někým před svatbou víc než třikrát je hřích. Neměli bychom spolu ani tolik mluvit po telefonu nebo na WhatsAppu. Měli bychom se vzít ihned. Ale to my nemůžeme, nežijeme ani ve stejném městě.

Můj otec byl víc než překvapený. Snažila jsem se to nějak vysvětlit, pak jsem o tom vtipkovala… ale on se mnou vůbec nemluvil a posunkem ruky mi naznačil, ať ho nechám o samotě. Tak uběhlo několik dní. Uvědomila jsem si, že je mezi námi jakýsi generační rozdíl v pohledu na tyhle věci. Můj otec například považoval za nedostatek respektu vůči němu, že jsem s Muratem, se svým snoubencem, telefonovala otevřeně v pokoji, že jsem to nijak neskrývala, a že jsem mu to ani nepoložila, když můj otec vešel do místnosti. Na druhou stranu, já si myslím, že jsem svým chováním dala najevo respekt vůči rodičům, protože jsem je požádala o svolení k sňatku, až když jsem o Muratovi věděla víc a byla jsem si jistá tím, co chci já.

Nakonec jsem přemluvila moje rodiče, aby souhlasili se setkáním s Muratovou rodinou. A to setkání dopadlo výborně. Moji rodiče byli z té rodiny nadšení. Naše rodiny totiž sdílí stejné principy.

Můj otec si potom vzal čas na rozmyšlenou. Požádal v modlitbě, aby mu v noci přišel sen, ve kterém se objeví buď bílá, nebo zelená barva na znamení, že má sňatek povolit nebo ne. Ale nestalo se tak několik nocí po sobě, a tak zavolal svým známým ve městě Konya, kde žije Muratova rodina, a zeptal se na ni. Potvrdilo se, že se jedná o dobře postavenou rodinu vyznávající tradiční hodnoty. Od setkání s Muratovou rodinou uběhly tři týdny. Já jsem byla v té době zpátky v Istanbulu, když mi nakonec řekl, že se svatbou souhlasí. Uspořádali jsme ceremonii předávání prstenů. Za týden pojedeme s rodinou do Konyi na další rodinné setkání.

A já teď doufám, že Murat bude moci pracovat v Istanbulu, a já snad najdu také práci. Kdy k tomu dojde, je v rukou božích, ale my doufáme, že za dva měsíce bychom se mohli vzít. Budeme o víkendech hledat byt a nakupovat vybavení…

Nebude tedy vadit, že se uvidíte víc než třikrát?

Ano, to bude problém. Nesmíme se vidět víc než třikrát. Ale myslím, že bychom měli rozhodnout o co nejvíce věcech společně. Proto se taky snažíme vzít se co nejrychleji. Vidím lidi kolem sebe, kteří nežijí podle pravidel naší víry, myslím si, že jejich porušování přispívá k nespokojenosti v jejich životech.

A neměli jste ani žádný fyzický kontakt?

Správně bychom ho mít neměli. Oběma nám hodně záleží na následování pravidel víry. Je pravda, že jsme se na procházce drželi za ruce, ale došlo nám, že to je hřích.  Tak jsme přestali. Uvědomili jsme si, že nám přišlo normální to dělat, protože to vidíme všude kolem sebe. Ale je to hřích, a kdybychom v tom pokračovali, věřím, že bychom zničili náš vztah, doslova našima vlastníma rukama.

Čistě teoreticky, kdyby Tvůj otec řekl, že nesouhlasí s Tvou volbou muže, co by se stalo?

Heheh, utekla bych. Ne, vážně. Záleží hodně na osobnosti otce. A mého otce jsem vždycky uměla obměkčit. Když mi chtěl něco zakázat, přesvědčovala jsem ho, proč je to vlastně dobrý nápad.

Zároveň si myslím, že kdybych byla připravená vdát se za každou cenu, poznal by tím můj otec, že svého nastávajícího muže dost nemiluji, protože nejsem schopna se ho vzdát.

A proč jste spolu nezačali nejdřív chodit, proč rovnou svatba?

Víš, já jsem si nechtěla najít jen tak přítele. Chtěla jsem vážný vztah. Kdybych chtěla prostě s někým chodit, měla jsem spousty příležitostí na univerzitě. Navíc jsem už byla platonicky zamilovaná a jiní byli do mě, ale nebyla mi vlastně dána příležitost mít nezávazný vztah. A jsem za to vděčná, že mi tahle zkušenost nepřišla do života.

A když jsem potkala Murata, nechtěla jsem s ním chodit, nechtěla jsem se podílet na hříchu s mužem, který bude otcem mých dětí. To mi opravdu nestálo za to. Myslím, že nějaké období chození by nás nesblížilo, naopak by nás od sebe oddálilo. A to souvisí úzce se sliby, které jsme dali Bohu. Kdybychom hřešili společně, bylo by to pro náš vztah jen horší.